Hořovická nemocnice sedlčanskýma očima

24. 3. 2017

„Reportáži z Hořovic chceme ukázat, že i nemocnice na malém městě může fungovat, když je odborně a lidsky vedena, vlastní ji člověk, který má vize a pacient v jeho podnikatelském vzorci je na prvním místě“. Toto vlídné hodnocení dostala hořovická nemocnice po návštěvě redaktorky týdeníku Sedlčanský kraj, Lucie Kakosové. Celou její reportáž si můžete přečíst zde:

Hořovice a Sedlčany se v mnohém podobají. Obě městečka jsou třetími nejlidnatějšími městy svých okresů Středočeského kraje. Obě jsou zasazena do malebné krajiny, obklopená přírodou. V Hořovicích, v sevření brdských a křivoklátských lesů, žije 6820 obyvatel. V Sedlčanech, mezi nekonečně vlnícími se kopečky, ještě o několik stovek více. Kolik obyvatel, tolik potencionálních pacientů pro místní nemocnice. Zatím, co fungování té sedlčanské má několik posledních let sestupné tendence, hořovická prosperuje. V Hořovicích můžeme s mírnou nadsázkou hovořit o boomu. V Sedlčanech s téže nadsázkou o úpadku. Kde je ten rozdíl? Proč v jedné nemocnici pláčou, že nemohou udržet chod jejího jediného lůžkového oddělení pro kritický nedostatek personálu i odliv pacientů a jen o padesát kilometrů dále fungují lůžková oddělení napříč všemi čtyřmi základními lékařskými obory, dokonce i nad jejich rámec, a na plné obrátky?

Snad ani ne proto, abychom obě nemocnice srovnávali. Nýbrž pro to, abychom se na vlastní oči přesvědčili, jak se z nemocnice okresního formátu sídlící na půl cesty mezi Prahou a Plzní (má tedy na každou stranu fakultní nemocnice v padesátikilometrovém dosahu), může vyklubat pacienty i personálem vyhledávané pracoviště s celkovou kapacitou 292 lůžek a širokou škálou ambulancí, rozhodli jsme se Nemocnici Hořovice navštívit.

Tiskový mluvčí nemocnice Konstantinos Tsivos a hlavní sestra Blanka Červenková nás více než dvě hodiny provádějí tepajícím areálem hořovické nemocnice. Energie je všudypřítomná. Postupně nám představují jednotlivá oddělení, rozsáhlou ambulantní složku i šmrncovní kavárnu, jež má hodně daleko od obvykle unavených nemocničních bufetů. Nejdelší zastavení věnujeme pochopitelně lůžkovému oddělení interny a navazujícím interním ambulancím. Zde se setkáváme s primářkou interního oddělení Markétou Veverkovou. Nechce se mi věřit, že ta mladě vyhlížející drobná žena s milým až plachým úsměvem na hořovické interně působí již dvacátým rokem. „Interní oddělení disponuje třiceti dvěma lůžky,“ uvádí nás do obrazu základními údaji, „z toho šest lůžek je pro intermediální péči. Kromě toho jsou ještě tři lůžka na společné jednotce intenzivní péče. Kapacita lůžek, přestože je celé oddělení čerstvě rekonstruováno, dnes však podle jejích slov již nedostačuje. Už tak značný obrat pacientů ještě navyšuje omezený provoz interního oddělení strakonické nemocnice. „Od loňského března je v Rokycanech pro nedostatek personálu provoz interního oddělení výrazně utlumen. Snad se i uvažovalo o jeho úplném uzavření. Nakonec se podařilo chod alespoň částečně udržet. I tak to pro nás znamená desítky pacientů navíc. Proto máme ještě dva deponované pokoje na protějším neurologickém oddělení,“ dokresluje primářka situaci, kterou známe ze Sedlčan bohužel z té druhé strany. Celkový obraz vytíženosti hořovické interny doplňuje trochou statistiky: „Obložnost je u nás průměrně 86 % a pacient se na lůžku zdrží v průměru čtyři a půl dne“.

V praxi tedy můžeme hovořit o vytíženém oddělení, kde se pacienti velmi rychle točí. Plně obsazené pokoje jsou důkazem jejího tvrzení. Následnou péči v Hořovicích řeší službami sociální sestry anebo, a to zejména, širokou škálou ambulantní péče. Jenom interní ambulance jsou v Hořovicích tři. Svou provozní dobou se vzájemně doplňují tak, aby byly pacientům k dispozici každý všední den. Špičkově vybavená kardiologická ambulance je v provozu též významnou část pracovního týdne. Stejně tak chirurgická. Její ordinační hodiny jsou pacientům více, než vstřícné.

Právě koktejl širokého spektra poskytované ambulantní péče, přívětivých ordinačních hodin, špičkové vybavenosti jednotlivých pracovišť a v neposlední řadě pozitivně laděný personál je lákadlem pro stávajícího i budoucího hořovického pacienta. Zejména v posledních letech, v návaznosti na rozsáhlé investice po privatizaci v roce 2007, nemocnice zaznamenává příliv pacientů odjinud, než pouze ze spádové oblasti. Markantním ukazatelem zvýšeného zájmu je zdejší Porodnice U Sluneční brány. Zažíváme zde až dojemné setkání s čerstvými rodiči maličkého Antonína, které po pěti týdnech pobytu v porodnici právě propouštějí domů.

Setkáváme se náhodou na přívětivě zařízené chodbě šestinedělí. Novopečená maminka se slzami v očích loučí se sestřičkami. Dojetí je vzájemné. Odposlechnu útržky vět: „Bude se mi Vás moc stýskat. Moc, opravdu moc Vám za všechno děkuji!“

Andrea Balounová do hořovické porodnice přijela přivést svého syna až ze sto sedmdesát kilometrů vzdálených Pardubic. „Tušili jsme, že porod přijde předčasně a proto jsme hledali porodnici, kde jsou vybavení na příchod nezralých dětí. Doporučení na hořovickou porodnici jsem dostala od svého gynekologa. Když jsme se sem s partnerem přijeli podívat, bylo rozhodnuto. Své volby skutečně nelituji. Je tu krásné prostředí. O malého i o mne bylo skvěle postaráno. Byli jsme tu pět týdnů a ani na jeden den tady si nemůžu stěžovat. Zní to legračně, moc se už těším domů, ale zároveň se mi nechce. Po mnohých sestřičkách i lékařích se mi bude stýskat. S dalším děťátkem přijedeme určitě opět do Hořovic.“

Porodnice u Sluneční brány je se současným stavem přes 1700 porodů ročně největší porodnicí Středočeského kraje. Ještě před dvaceti lety bylo porodů okolo tří set. V roce 2014 byl novorozeneckému oddělení udělen statut Perinatologického centra a umožňuje tak poskytovat péči novorozencům již od 31. týdne těhotenství. Vedoucí sestra novorozeneckého oddělení Kamila Přádová zde pracuje pátým rokem. Úročí zde své zkušenosti z perinatologických center u Apolináře či v Motole. Stejně tak primářka novorozeneckého oddělení Milena Dokoupilová, která do Hořovic přišla centrum pro předčasně narození děti vybudovat.

Ani na dalších odděleních Nemocnice Hořovice, kterými jsme prošli, včetně interního oddělení, si na nedostatek personálů nestěžují. Pracoviště již zmiňované interny, a mnohá další, má takzvanou akreditaci na vzdělávání prvního typu. Čerstvě promovaní lékaři tedy nemají nejmenší problém v prvních dvou letech své praxe dosáhnout kmenové atestace. S jejich uvolňováním na stáže do fakultních nemocnic podle primářky Markéty Veverkové počítají. „Jistě, uvolňování lékařů na stáže může mít na oddělení až likvidační důsledky,“ přiznává obtížnost situace primářka. „Nejde o týdny, mnohdy i o roky, kdy lékaři, přestože jsou stále našimi zaměstnanci, působí v jiných nemocnicích.  O akreditaci vyššího typu jsme Ministerstvo zdravotnictví žádali v minulosti několikrát. Prozatím bohužel neúspěšně. Nejde ani tak o to, že bychom nebyli schopni zajistit odbornost vzdělání. Spíše jde o tendenci soustředit akreditovaná pracoviště vyššího typu do fakultních nemocnic,“ vysvětluje. Žádné vázací smlouvy tu jejími slovy naštěstí nemají. Právě tento otevřený a vstřícný přístup hořovickou nemocnici od mnohých ostatních pracovišť odlišuje a činní pro zaměstnance atraktivním.

Zdravotních sester je pohledem jejich vedoucí Blanky Červenkové nedostatek ve všeobecné rovině. V Hořovicích se s ním potýkají po svém. Opět vstřícným a zejména individuálním přístupem. „Víte, s každou sestrou si chci najít chvilku pro osobní rozhovor. Zjistit, co ji v práci trápí. Co by se dalo vylepšit. Kde práci usnadnit. Na všech odděleních jsme zaměstnali administrativní pracovnice, které významně ulehčují staničním sestrám od papírování. Máme tu sestry mladé. Mnohé přicházejí z berounské zdravotnické školy, se kterou úzce spolupracujeme. Ty ocení školku pro zaměstnance, která je právě ve výstavbě. Zdravotní sestry sem mohou své děti umístit přednostně a už od jednoho roku věku. Maminkám na rodičovské se také snažíme vycházet vstříc. Pracují třeba jen pětkrát do měsíce. Přínos je oboustranný. Sestry se po dobu své rodičovské dovolené udrží v profesní kondici a my tolik nepociťujeme jejích nepřítomnost na pracovišti,“ popisuje Blanka Červenková svou strategii.

Důkazem je mi svěží úsměv Ludmily Benešové, zdravotní sestry na rodičovské dovolené, která právě dnes slouží na oddělení šestinedělí. „Párkrát za měsíc si chodím do práce odpočinout,“ směje se a i ona oceňuje výstavbu zaměstnanecké školky.

Nejen vitalitu mladých, i zkušeností služebně starších v Hořovicích dokážou ocenit. Blanka Červenková při ukázce rozestavěné školky pokračuje ve svém vyprávění: „Sester máme celkem tři sta. Jsou mezi nimi dámy v důchodovém věku. Měli jsme tu kupříkladu několik sester z ARO. Těsně před jejich odchodem do důchodu jsme je po dohodě s nimi přeřadili na standardní pracoviště. Sestrám se od vyčerpávající práce na ARO značně ulevilo a své bohaté zkušenosti předávají na standardním pracovišti dál a v práci setrvávají. “, dodává.

Na tabulkové platy vedoucí sestra, jak sama říká, dávno nevěří. Pokud se chce nemocnice chovat jako progresivní komerční subjekt, odpovídá tomu i jeho platová politika. Zohledňuje se mnoho faktorů včetně dosaženého vzdělání, náročnosti pracoviště, kvalita i kvantita odvedené práce.

Ruku v ruce s ukázkově nastavenou personální politikou, funguje i příjemně nastartovaný všudypřítomný týmový duch i loajalita veřejnosti ke „své“ nemocnici. Neanonymní prostředí malého města je i zde znát. Parta mladých florbalistů z Komárova, pod vedením své trenérky – staniční sestry chirurgie Veroniky Prokopové, houfně daruje na zdejší transfůzní stanici krev. Nečekanou odměnou jim je finanční sponzorský dar nemocnice na nákup tréninkového vybavení. V příkladech by se dalo pokračovat.

Nutně se zajímám o historii nemocnice. Je jen o něco málo starší než Sedlčanská. Loni oslavila šedesát let. Její historický vývoj se odvíjel v kontextu vývoje naší země. Do roku 1991 byl jejím zřizovatelem Okresní úřad národního zdraví. Dva roky po pádu železné opony se zřizovatelem stal Okresní úřad Beroun, posléze Krajský úřad středočeského kraje. Od roku 2005 do její privatizace v roce 2007 nemocnici spravovala Oblastní nemocnice Příbram.

„Musím přiznat, že značná část personálu i veřejnosti, včetně mne, se privatizace investorem ze zahraničí obávala,“ vzpomíná na zlomové období nemocnice Blanka Červenková - vitální dáma, která hořovické nemocnici věnovala čtyřicet dva let svého života. „Jsem ráda, že se žádná z našich původních obav nenaplnila. Nemocnice nezanikla, ani neslouží pouze pacientům mimo garantovanou péči zdravotních pojišťoven.“

Stejný pocit nejistoty před deseti lety potvrzuje i primářka interního oddělení Markéta Veverková. Podle jejích slov trvalo dva roky, než zaměstnanci uvěřili novému majiteli, že svou vizi, kam nemocnici směřovat skutečně míní naplnit. Snahou majitele Sotiriose Zavalianise je dle jeho citace vytvořit zdravotnické zařízení zajišťující nejen standardní zdravotní péči v co nejlepší kvalitě, ale poskytující i služby v České republice ojedinělé. A to vše v co nejpříjemnějším prostředí pro pacienty, které současně považují za své klienty.

Doposud vynaložené nemalé investice i otevřený přístup vedení ke svým zaměstnancům naplnění vize nasvědčují. Hlavní sestra však neponechává veškeré zásluhy jen soudobému vedení a dodává: „Myslím, že nemocnice měla vždy tak trochu štěstí na vedení. Každý, kdo ji vedl, chtěl něco zvelebit, vybudovat, nemocnici někam smysluplně nasměrovat nehledě na to, v jakém období tomu bylo.“

Při odjezdu jsme dostali malou pozornost. Papírovou dárkovou tašku, v ní prezentační booklet nemocnice a malou bílou krabičku. Až doma jsem ji vyndala a ještě než jsem ji otevřela, hlavou mi problesklo: „Hrnek. Nemocniční. Pánejo, kdo z toho bude pít?“ Otevřela jsem krabičku a byla jsem mile překvapena. Obsahem hrnek skutečně byl. Ale jak jinak, stylový. Nerezový, jen s matně vybroušeným logem dvou všeříkajících písmen. NH. Kafe z něj mi chutná. A vůbec z něj při vzpomínce na mou návštěvu v Nemocnici Hořovice tu obávanou příchuť špitálu necítím.

Lucie Kakosová

Fotografie: Zdeněk Kolář

Galerie