Základní žurnalistická poučka říká, že novinář by měl být při rozhovoru objektivní a nezaujatý. Tentokrát ale udělám výjimku. Tohle bude první rozhovor, při kterém budu, přiznávám, zaujatý.
V polovině prosince se nám totiž v Nemocnici Hořovice narodil syn. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký si dovedete představit, až na to, že jsme si ho rozbalili o trochu dřív. Konkrétně téměř o dva měsíce dřív, protože přišel na svět už na konci 32. týdne těhotenství. Následující měsíc, Vánoce a silvestr jsme strávili na oddělení neonatologie, a rodiči jsme se tak stali na místě, kde se nikdo rodičem stát nechce. Na místě, kde pláčí i silní muži, kde se píší ty nejpůsobivější příběhy a kde se každý den za pomoci andělů, sestřiček a lékařů, dějí zázraky. Dodnes nevím, jestli je primářka neonatologie Milena Dokoupilová spíš anděl, nebo lékařka, ale pravděpodobně v ní bude kus od každého. Od první chvíle, co mě po porodu dovedla k inkubátoru a ukázala mi toho dvoukilového človíčka, se kterým jsem se měl správně seznámit až o osm týdnů později, jsem díky ní ani na okamžik nezapochyboval, že by to snad nezvládl.
O předčasně narozená, odborně řečeno nezralá miminka se stará už téměř tři desetiletí. Začínala v pražské porodnici U Apolináře a posledních 10 let pokračuje ve své práci v hořovické nemocnici, která se i díky ní stala jednou z nejpopulárnějších porodnic v kraji.
Hořovice patří mezi 25 špičkových center v Česku, která se umějí postarat o předčasně narozené děti (tedy před 37. týdnem těhotenství), konkrétně tady se starají o novorozence od 32. týdne těhotenství, v některých případech dokonce od 30. týdne. Ročně se tu narodí přes 1 700 dětí, z nichž zhruba 250 potřebuje péči na jednotce intenzivní péče.
Sledovat každý den na vlastní oči, co dnešní medicína v kombinaci se zkušenostmi a schopnostmi týmu Mileny Dokoupilové dokážou s dětmi, které by bez nich neměly šanci na přežití, je zážitek, o který nikdo nestojí, ale když už ho máte prožít, jste rádi, že je to právě tady. Zapomeňte však na studené a smutné nemocniční prostředí – Dokoupilové se v Hořovicích povedlo vybudovat příjemné místo, kde porodní boxy připomínají útulné hotelové pokoje, kde to v pokojích pro maminky vypadá jako doma a kde se do péče o bezbranná miminka od první chvíle aktivně zapojují oba rodiče, což stále ještě na všech jednotkách intenzivní péče pro novorozence nebývá zvykem. „Největší zázrak pro mě je, když jde dítě domů. To mám asi víc emocí, než když se narodí. Protože na začátku se mi hlavou honí, co všechno musíme udělat, myšlenky sviští a není čas se dojímat. Ale když jde miminko domů, řeknete si: Jo, tak to se povedlo,“ usmívá se Dokoupilová.
Ke každému dítěti patří maminka, která také potřebuje péči. Ne zdravotní, ale psychologickou.
Spočítáte, kolik takových dětí vám za ty roky prošlo rukama?
Spočítat se to vlastně nedá, protože na péči o děti se podílí vždycky celý tým. O některé děti se staráte přímo, o jiné jen ve službách. Ale zkusím to. Když jsem začínala U Apolináře, rodily se tam zhruba tři tisíce dětí ročně, když jsem končila, bylo to už pět tisíc. Z nich tu nejvyšší intenzivní péči potřebovalo zhruba 300 dětí ročně. Já tam strávila 18 let, to máte kolem pěti šesti tisíc dětí. V Hořovicích jsem 10 let, přes dva tisíce dětí tady potřebovalo naši jednotku intenzivní péče. Takže určitě jsou to tisíce.
Utkvěl vám z těch tisíců příběhů za téměř 30 let jeden konkrétní?
Asi bych nevěděla, kterým začít. Přemýšlím, který byl ten nejsilnější.
Zkuste vybrat jeden.
Vždycky si pamatujete nejvíc ty největší průšvihy. A jeden z nejtěžších pacientů byl paradoxně donošený chlapec, který byl čtyři dny v kritickém stavu, na pokraji toho, jestli přežije. Nejhorší pro lékaře v takové situaci je, když nemá pro rodiče dobré zprávy a pořád jim musí říkat, že je to špatné. Aby se jeho máma úplně nezhroutila, vymýšlela jsem, čím ji podržet. A tak jsme spolu začaly hrát hru, že jsme spolu chlapečka nazývaly parchantem. Domluvily jsme se, že až jednou přijde a já jí řeknu, že je to pacholek, bude to znamenat obrat k lepšímu. Zní to možná drsně, ale fungovalo to. Chlapec se nakonec pacholkem stal. Dnes je mu už 18 let a všechno to dobře dopadlo.
Co se tehdy stalo?
Když se dítěti přestane v děloze matky dařit a má nedostatek kyslíku, začne mu odcházet smolka neboli stolice a v takovém případě má dítě tendenci začít předčasně usilovně dýchat. To se stalo i v tomhle případě. Ještě před porodem začal chlapec vdechovat plodovou vodu, v níž byla smolka, která mu ucpala plíce, což byl velký problém. Po porodu byl v kritickém stavu, bylo to buď, anebo. Následovaly opravdu těžké čtyři dny, kdy jsme se u něj střídali ve dne v noci. Ještě těžší to bylo pro rodiče, kterým jsme čtyři dny nemohli říct nic pozitivního.
Říká se, že porod je zázrak, vy jste ale často i u porodů, kdy se děti rodí ve chvíli, kdy by se rodit neměly. Je to i pak pro vás pořád zázrak, nebo už spíš převládají obavy?
Řekla bych, že jsem spíš plná očekávání. Vždycky chcete, aby se dítě narodilo v co možná nejlepším stavu, protože začátek je pro něj hrozně důležitý. Ale také víte, že to většinou nemůžete moc ovlivnit. Proto jsou tak nutné diskuze mezi porodníkem a neonatologem, kdy řešíme, jestli je dítěti ještě dobře v břiše matky, nebo by mu bylo lépe už venku.
Je obvyklé, že se na předčasný porod můžete připravit dopředu?
Většinou se na to připravit nemůžeme. Řekla bych, že pouze 30–40 procent předčasných porodů se odehraje poté, co tady maminky leží několik dnů, nejčastěji s odteklou plodovou vodou nebo s vysokým krevním tlakem. Ale většina porodů nezralých dětí se odehraje do 24 hodin od přijetí maminek na porodnici. Nejtěžší chvíle jsou, když maminka přijde na běžnou prohlídku a nemá žádné potíže. A najednou se dozví, že musíme těhotenství ukončit, protože se miminku už v bříšku nedaří.
O co se zajímáte, když víte, že se chystá předčasný porod?
Zajímá mě týden těhotenství, protože s tím souvisí pravděpodobnost, co se s dítětem po porodu bude dít. Pak se pídím po anamnéze maminky, jejích přidružených onemocněních, zda užívá nějaké léky. Důležitou roli hraje i informace o podání kortikoidů na podporu plicní zralosti. A v neposlední řadě chci vědět, jakým způsobem se miminko narodí.
Ale nejvíc jde po porodu o plíce a o to, jak jsou zralé, že?
Ano. Ale to platí i pro donošené děti. Odborně se tomu říká kardiopulmonální stabilizace. Srdce musí rozjet průtok krve, jak má. Některé cévní spojky se musí otevřít, některé zase zavřít. A hlavně se musí po porodu krev začít okysličovat v plicích. Tohle všechno se odehrává během prvních několika nádechů novorozence. Platí to pro všechny děti stejně, akorát u těch předčasně narozených se může přidat ještě faktor související s nezralostí plic.
Jak se to projeví?
Když se dítě narodí, má plíce plné vody, musí vyvinout ohromný přetlak, aby vodu vytlačilo a dostalo do plic vzduch. Pokud není dechová aktivita dítěte po porodu uspokojivá, musíme mu někdy pomoci uměle, přetlakem pomocí ventilačního přístroje. Větší problém může nastat u nezralých plic, kdy jsou plicní sklípky nestabilní a mohou kolabovat. Aby po výdechu zůstaly dobře rozvinuté, je potřeba přítomnost surfaktantu. Je to povrchově aktivní látka, kterou fyziologicky produkuje určitý typ plicních buněk.
A ten si předčasně narozené dítě ještě nestihlo vytvořit…
Surfaktant se začíná tvořit v malém množství od 24. týdne těhotenství, postupně ho přibývá, ale plnohodnotně ho je až kolem 36. týdne těhotenství. Dnes už umíme podáním kortikosteroidů před porodem vyprovokovat plicní buňky, aby surfaktant začaly produkovat dříve a rychleji. Případně ho dokážeme do plic dostat uměle po narození. Průmyslově se dnes surfaktant vyrábí díky americkému prezidentovi Kennedymu, kterému v roce 1963 právě kvůli nezralosti plic zemřel předčasně narozený syn 39 hodin po porodu. U nás se poprvé surfaktant podal uměle do plic na konci 80. let, do té doby umíraly na plicní selhání děti narozené i ve 34. až 36. týdnu těhotenství.
Na co tedy rodiče předčasně narozených dětí připravujete?
Vždy se snažím maminkám říkat jen to, co se jich s vysokou pravděpodobností bude týkat, abych je zbytečně nezahlcovala informacemi. Takže třeba vaše paní věděla, že vaše dítě může potřebovat řízenou plicní ventilaci, protože u 32. týdne stále ještě riziko je. Snažím se nedávat moc negativních informací, na druhou stranu je potřeba si nalít čistého vína. Maminky také potřebují slyšet, že jejich dítě bude vypadat úplně normálně, jen bude o něco menší. Hrozně se totiž bojí, že mu bude něco chybět. Potřebují vědět, co se pravděpodobně po porodu bude dít. Například děti, které se narodí ve 34. až 36. týdnu těhotenství, jsou často na začátku velmi šikovné, v prvních dnech se rychle zlepšují, naučí se sát. Ale 80–90 procent z nich se postupně unaví a na konci prvního týdne většinou přijde období, kdy jsou najednou spavé, unavené, a co se naučily, náhle neumí. A když na to maminky nepřipravíme dopředu, začnou se hroutit.
Jaká je nejčastější otázka, kterou dostáváte?
Kdy půjde miminko domů. Nikdy se to nedá říct přesně, ale většina dětí odchází domů do termínu plánovaného porodu, často i dříve, nejčastěji kolem 36. týdne těhotenství. Musí být stabilní v dýchání, být schopno se samo najíst a prospívat na váze. Někdy je to velká dřina a nekonečný příběh pro všechny zúčastněné.
Když už se dítě má narodit předčasně, je nějaké „nejlepší“ období, kdy se to má stát?
Ne, to jsou jen babské pověry. Patří to do mýtů kolem porodu. Funguje jednoduchá matematická úměra, že každý týden či den navíc v břiše matky je zkrátka lepší.
Přitom se říká, že je lepší, aby se dítě narodilo spíš v sedmém než v osmém měsíci.
To je právě jedna z těch pověr. U sedmého měsíce všichni očekávají problém, takže jsou na to připravení. Ale osmý měsíc je zrádný v tom, že 95 procent dětí je úplně v pohodě, jenže těch pár procent pak stojí fakt za to. Tyto děti bohužel můžou i umřít. V historii takové děti umíraly paradoxně víc než mnohem nezralejší děti, takže z toho asi vznikly tyto pověry.
Když mluvíme o vaší péči, sledoval jsem ji zblízka měsíc a přiznám se, že pohled na miminko, které bojuje o svůj život, mě pokaždé dojal. Dojímáte se i vy po tolika letech?
Jasně. Pořád. Já mám o ty děti pořád strach, protože jsem toho už hodně viděla a zažila. U donošených dětí je pravděpodobnost, že se něco stane, přece jen menší. Proto se o ty děti bojím paradoxně ještě víc – nikdy nevíte, co vám předvedou. Přiznám se, že jsem hrozný pedant a puntičkář. Nesnesu třeba jen ohnutou, zmačkanou dečku pod dítětem, protože vím, že když nebude mít v kůži dobré proudění krve, snadno se mu udělá otlak. Někdy tím svoje sestřičky štvu, ale většina si na mě už zvykla a pochopily, že je nechci pérovat, že to jsou jen moje zkušenosti, které mohou pomoci předcházet komplikacím. Pro náš obor jsou sestřičky zcela klíčové. Jsou to právě ony, na kom všechno záleží. Jak dítě polohují, jak mu udrží průchodné dýchací cesty, s jakou přesností podávají na několikrát ředěné léky, jak naučí maminku s dítětem manipulovat. Moc holek to dělat nechce, protože se toho hrozně bojí. Proto jsem na svůj tým sester i lékařů velmi pyšná a hrozně si ho vážím. Bez své vrchní sestry Kamily Přádové bych však byla jak bez ruky, spíš bez rukou.
Co je pro vás na té práci nejkrásnější?
To, když jde dítě domů. Asi mám víc emocí, když jdou děti domů, než když se narodí. Na začátku mi spíš běhá hlavou, co všechno musíme udělat, na co nesmíme zapomenout. Myšlenky sviští, tak to prostě je. Ale když jde miminko domů, řeknete si: Jo, to se povedlo.
Jak jste se vlastně k neonatologii dostala?
Nikdy jsem medicínu dělat nechtěla, ale uvrtala mě do toho v posledním ročníku gymnázia moje maminka. Při studiu jsem se pak stihla vdát, mít dítě a přestěhovat se z Olomouce do Prahy. Když jsem v roce 1993 školu ukončila, byl pro lékaře problém sehnat místo. Neměla jsem žádnou velkou představu, jen že bych raději dělala s dětmi. Objížděla jsem všechny možné nemocnice a otravovala tak dlouho, až jsem se dostala k výběrovému řízení k Apolináři na novorozenecké oddělení. Říkala jsem si „novorozenci, to teda nevím“, ale šla jsem to zkusit. Vybrali mě a já rychle zjistila, že je to opravdu zajímavé, a brzy se tento obor stal mou srdeční záležitostí.
A od začátku jste se věnovala nedonošeným dětem?
Jako každý mladý sekundář jsem se musela nejdřív naučit problematiku zdravých novorozenců. Ale u novorozenců jsem zůstala, pediatrii jsem absolvovala jen v rámci předatestačních stáží. Pak jsem se začala plně věnovat jen péči o nezralé děti. Hodně mě bavily různé techniky ventilační podpory, v 90. letech jsme si některé přístroje vyráběli téměř na koleni. Když jsem v roce 2011 dostala nabídku do Hořovic, bála jsem se, že mi budou ty nejmenší děti chybět. Ale práce s těmi většími dětmi, nad kilo, je zajímavá taky. Takže mi nechybí. Nicméně se jich tady, těch pod kilo, nechtěně narodilo také několik. A abych byla stále v obraze i v péči o ty nejmenší, chodím občas sloužit do Podolí.
Neonatologie přináší spoustu krásných okamžiků, ale i těch tragických, kdy novorozenec zemře. Musela jste takových smutných příběhů zažít hodně.
Ano, ale tady už méně než U Apolináře, protože v neonatologii to nejvíce souvisí se stupněm nezralosti, ty nejrizikovější děti tady nemáme. Úmrtí dítěte se vždy přijímá hůř než u dospělého, jedná se o začátek života. Všichni si myslí, jak je těžké jen informaci o úmrtí přijímat, ale stejně těžké je ji i sdělovat. Člověk musí mít notnou dávku empatie, kterou má buď darem, nebo ji získá se zkušenostmi. Nikdy bohužel nenastane doba, kdy neumře ani jeden novorozenec. Za těch 10 let, co jsem tady, jsme vyprovázeli několik dětí, vesměs se závažnými vrozenými vývojovými vadami, které byly neřešitelné. Je to vždycky smutný okamžik, v tu chvíli tady je člověk pro rodiče, neřeší sám sebe. Nejdůležitější je komunikace, nazývat vše pravým jménem, pomoci rodičům si tento okamžik odžít. Podobné to je i u kriticky nemocných dětí.
Máte nějaký příklad?
Měli jsme tady donošené miminko, 70. hodina života, ráno po vizitě mělo být propuštěno domů. Měla jsem po noční a chystala jsem se domů. Ještě jsem něco zapomněl a na oddělení, tak jsem se vrátila. Najednou se rozlétly dveře, mladá doktorka vezla v postýlce miminko z pokoje od maminky a jen mi řekla: Pojďte rychle se mnou. Odhrnula jsem peřinku, dítě vypadalo hrozně, vytřeštěné oči, tmavé skvrny na kůži. Hned jsme zahájili resuscitaci a volali do Prahy pro novorozeneckou převozovou službu. Bylo jasné, že dítě bude mít nějaký závažný problém, jen jsme ještě nevěděli jaký. Všechny laboratorní krevní hodnoty byly v podstatě neslučitelné se životem. Když odjíždělo, nevěděli jsme, zda přežije.
Co se stalo?
Nakonec to byla kritická srdeční vada, dítě se odoperovalo. Dnes jsou mu tři roky a je v pořádku. Ale proč to vyprávím – komunikace s rodiči. Představte si tu situaci. Maminka namalovaná, sbalená a připravená jít domů. Aniž by tušila, že se něco děje. Najednou přijde doktorka, která jí řekne, že miminko vůbec nevypadá dobře. Pak jí postupně vysvětlujete, že její dítě je skoro klinicky mrtvé. Musíte s ní komunikovat, ale zároveň resuscitovat, protože čas neúprosně letí. A je to naprosto příšerná situace. Matka na vás visí očima, vůbec tomu nerozumí, protože ještě před chvílí měla úplně zdravé dítě. Tehdy jsem poprvé v životě skončila u psychologa i já, protože jsem to neustála. Se spoustou takových rodičů jsme přátelé dodnes. Někdy si ty děti asi připouštím moc do života, ale já to tak prostě mám. Jiná už asi nebudu. Zrovna před nedávnem mi přišel najednou e-mail od 21leté slečny, o kterou jsem se kdysi starala, že mi chce za všechno poděkovat, že studuje vysokou školu. Vážila 900 g a narodila se ve 26. týdnu těhotenství. Poslala mi i fotku, kdy jsem si ji jako miminko chovala, když odcházela domů. To nevíte, jestli se máte smát, nebo plakat. Zjistíte jen, že to všechno prostě má smysl.
Jakou máte v Hořovicích u předčasně narozených dětí úspěšnost?
Když to řeknu jednoduše, děti, o které se tady staráme, děti nad 30. týden těhotenství, nemají důvod umírat. Ale umřít samozřejmě mohou i ony, na infekci nebo na nějakou vrozenou vývojovou vadu. V tomto je péče o středně nezralé děti hezká, protože těch smutných okamžiků je minimálně.
Jaká je dnes minimální hranice, kdy se miminka zachraňují?
V Česku je hranice určena zákonem na 24. týden těhotenství. Každý stát má svá pravidla. Třeba v Japonsku se starají i o děti od 22. týdne těhotenství, v Dánsku zase od 25. týdne. Takže Česko je někde uprostřed. V těchto nejnižších týdnech mají děti většinou hmotnost kolem 500 gramů. Nejmenší dítě na světě, které se narodilo a přežilo, bylo ve Spojených státech a mělo 280 gramů. V Česku je podle mě rekord 310 gramů. Poporodní adaptaci mají podobnou, můžete ale narážet na technické problémy, jak takového človíčka zabezpečit pro dýchání, infuzi. Musíte do toho malinkého tělíčka zavést hadičky, které mají určitý průměr. To už chce opravdu velkou zručnost. Proto jsem přesvědčená, že níž už se ta hranice posouvat moc nedá. Ale kdo ví?
Jak velké je u takto brzy narozených dětí riziko trvalých následků?
Obecně se udává okolo 20 % u těch, co přežijí. Velmi ale záleží na tom, jaké diagnózy dále dítě získá, než jde domů. Čím méně jich je, tím větší šanci má na normální život. Krvácení do mozku, opakované infekce, chronické plicní onemocnění, onemocnění sítnice, to jsou všechno diagnózy, které jeho vývoj mohou ovlivnit.
Hořovice patří mezi 25 špičkových center v Česku, která se umějí postarat o předčasně narozené
Co v takovém případě hrozí?
Když vím, že bylo dítě dva měsíce ventilované a potřebuje další farmakologickou léčbu, asi z něj nebude vrcholový sportovec, ale může mít normální život, možná v prvních letech častější respirační infekty. Ale když prodělalo těžké krvácení do mozku, je pravděpodobnost, že to negativně ovlivní jeho vývoj, veliká. Na druhou stranu lidský mozek je ohromně plastický, až někdy sama žasnu, co ty děti vydrží a zvládnou. Každopádně když je pravděpodobnost nějakého problému veliká, je potřeba s rodiči mluvit o všech možnostech, nemá cenu mlžit. Myslím, že umím dávat velké naděje. Bez naděje a optimismu to v tomto oboru nejde, ale ta naděje nikdy nesmí být falešná. Bavíme se o oboru, kde se neustále pohybujete i na hraně etiky a morálky.
Stalo se vám, že si někdy rodiče nepřáli, abyste zachraňovala předčasně narozené dítě, protože se báli trvalých následků?
Ano, stalo. Ale tohle nám naštěstí trochu ulehčuje zákon. Ten říká, že když se narodí živé dítě v ukončeném 24. týdnu těhotenství, musím mu poskytnout zdravotní péči. Nemůžu jako lékař jednat jinak. Můžu ale probrat s rodiči před porodem, jestli takové dítě na hranici životaschopnosti případně resuscitovat. Ze studií vyplývá, že když je nutné takto nezralé dítě resuscitovat, jeho prognóza se výrazně zhoršuje. Je to hrozně individuální, proto je nutné rodiče vyslechnout, sdělit jim všechna rizika, jejich hlas musí být ale jen poradní. Jsem doktor a já nakonec musím vzít tu zodpovědnost na sebe. Lékař se s tím rozhodovacím pocitem časem naučí pracovat, ale rodič ne.
Tím se dostáváme k odlišnosti hořovické neonatologie – od první chvíle zapojujete do péče o miminka i jejich matky mnohem víc, než je obvyklé. Proč?
Vždy pro mě byla důležitá nejen péče o děti, ale také o jejich rodiče. Ke každému dítěti patří maminka, která také potřebuje péči, ne lékařskou, ale často více psychologickou. Takhle jsem to měla vždycky, nikdo mě k tomu nevedl, ale nějak to vyplynulo. Už když jsem začínala U Apolináře, tak jsem neustále seděla na zemi u inkubátorů a povídala si s matkami, které klokánkovaly svoje miniaturní děti. Mluvily jsme nejen o jejich dětech, ale i tak normálně, o životě. Snažím se, aby si maminky co nejdříve na miminko sáhly, přestaly se ho bát, začaly mu měřit teplotu, přebalovat. Nevynecháváme ani tatínky, i když ti s námi občas diskutují. Nikdy jsem nebyla takový ten vědecký typ lékaře, a proto spíš píšu knížky pro maminky, protože si myslím, že to ocení a že je to potřeba. Současný trend neoddělovat matku a nezralé dítě se k mému celoživotnímu přesvědčení čím dál tím více přibližuje.
Je fakt, že jsem si u vás ani nepřipadal jako v nemocnici. Na JIP k dětem mohou neomezeně i jejich otcové, kteří tady v případě kapacitních možností mohou trávit i noc. Klade to větší nároky na hygienu?
Neklade, otec je přece součástí rodiny a k dítěti patří stejně jako matka. U předčasných porodů to platí dvojnásob, je často nejdůležitější oporou maminky. Když jsem přišla do Hořovic a říkala jsem ústavní hygieničce, co tu zamýšlím vybudovat, upřímně se zhrozila. Nejvíce se bála novorozeneckých infekcí. Nezralý novorozenec byl vždycky postrach. Říkala jsem jí: Tady bude jednou velká jednotka intenzivní péče pro novorozence a jejich rodiče, kteří se o ně budou starat. To její zděšení v očích si pamatuju dodnes, i když to je už 10 let. Na oddělení máme nastavená přísná pravidla, možná přísnější, než by odpovídalo takto nezralým dětem, ale vyplácí se nám to. Nemáme skoro žádné závažné nozokomiální infekce (infekce, které děti získají za pobytu na oddělení). Nakonec i naše hygienička uznala, že to může fungovat, a pozvala mě přednášet terénním hygienikům Středočeského kraje o hygienickém režimu na novorozeneckém oddělení. Změny se nedělají snadno ne kvůli neochotě, ale kvůli strachu a obavám.
Vaše oddělení nevypadá standardně, spíš než v nemocnici si u vás člověk přijde jako v útulném hotelu. Čí to byl nápad?
Můj. Splnil se mi tady velký sen, ale všechno bylo možné jen díky panu majiteli, který mě v mé myšlence podpořil. Sám má novorozence velmi rád. Ale přiznám, že když jsem do Hořovic přišla, sama jsem netušila, kam až se jednou posuneme. Začínali jsme na oddělení šestinedělí, v rámci observačního boxu pro fyziologické novorozence se čtyřmi lůžky. Postupně jsme se rozrůstali, až jednou přišel pan majitel s plánem přístavby pro zcela novou jednotku intenzivní péče. Jsem celkem technický typ, běžně mívám šroubovák po ruce. Na projektu jsem si nechala vyznačit jen nosné zdi a pak už jsem jen malovala a malovala, skoro rok. Vzniklo mnoho variant, ta současná je 52. Hrozně mě bavilo logicky vymýšlet, kde bude jaká zásuvka, vypínač, zeď, dveře. Potřeby pro novorozence jsou specifické, spousta věcí se speciálně vyráběla. Moje malování pak architekt překresloval do projektů. A jakmile byly hotové dispozice, přišla řada na design.
Jenže vy jste nechtěla, aby to vypadalo jako v nemocnici.
Přesně. Paní designérka ode mě dostala zcela jednoduché zadání: Chtěla bych z toho takový velký obývák, kde to nebude vypadat jako v nemocnici. Myslím, že moji představu splnila nad očekávání. Jsou věci, které nezměníte – dítě se narodí, bude mít nějaké problémy a máma tady s ním bude muset být. Můžete ale změnit, že se bude cítit trochu líp, když to kolem ní bude pěkné, útulné. A to se povedlo.
autor: Pavel Kalouš, Néa I Jaro 2021 I č. 8
