Uplynuly dva roky od Vašeho příchodu do hořovické nemocnice. Jak byste toto období zhodnotila?
Za dva roky mého působení v hořovické nemocnici se nám podařilo navýšit počet pacientů o polovinu stávající kartotéky! Nové pacienty stále přijímáme a výhledově je v plánu dětský obvod rozšířit ještě o jednu ambulanci s novou lékařskou posilou. Není to ovšem tak, že bych pacienty pouze přijímala, občas se také stane, že se ode mne někdo přehlásí k někomu jinému. Fluktuace pacientů mezi jednotlivými středisky byla, je a bude. Důvod tohoto trendu je jasný a nadneseně řečeno o tom psala už i Božena Němcová ve své Babičce: "Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem".
V době, kdy jste nastupovala, jste říkala, že preferujete individuální přístup k pacientům. Daří se Vám toto předsevzetí naplňovat?
Tato otázka by byla spíše na mé pacienty. Já doufám, že se mi toto předsevzetí naplňovat daří, ačkoliv těžko se člověk objektivně hodnotí sám. S jistotou však mohu říci, že paternalistický vztah mezi lékařem a pacientem neuznávám a v naší ordinaci ho opravdu neuvidíte. Bohužel to má i svá úskalí. Do své ordinace přijímám i pacienty, kteří by mohli být označováni mými kolegy jako problematičtí, a tak se například stává, že mám ve své ordinaci více nestandardně očkovaných dětí, než bych si přála, neboť jsem velkým zastáncem očkování a mám ráda, když se věci dělají standardně. Rodičům se snažím věci vysvětlovat, nevadí mi s nimi diskutovat a hlavně se na ně nezlobím, když mají jiný názor, ale samozřejmě mě mrzí, když dávají přednost internetu před mým doporučením. Každý vztah se musí budovat, důvěra pacienta v lékaře není samozřejmostí a lékař svým jednáním a přístupem by měl pacienta na svou stranu získat. Nátlak a výhružky nejsou zrovna vhodné prostředky, jak komunikovat s rodičem neočkovatelem.
Před dvěma lety jsem také říkala, že bych byla ráda, aby se děti i jejich rodiče u mne v ordinaci cítili komfortně. Nedávno se ke mně přeregistrovala maminka s malým kojencem od jiného lékaře a na prvním našem setkání přinesla do ordinace kojenečka již úplně nahatého. Překvapilo mě to a dostalo se mi vysvětlení, že takto byla nucena děťátko svlékat už v čekárně u předchozího lékaře, aby svlékáním a oblékáním lékaře nezdržovala od práce. Vůči takovému chování k dětskému pacientovi se rozhodně vymezuji, a ačkoliv nám to kojeneček neřekne, tak mu jistě není příjemné být 10-20minut vysvlečen někde v průvanu na chodbě. A je další spousta podobných drobností, kterých se ve své ordinaci snažím vyvarovat.
Hodně často se hovoří o nedostatku pediatrů v ČR, popřípadě o jejich stárnutí. Proč myslíte, že medici nemají zájem o tento obor?
Pediatrie bohužel není příliš přitažlivá pro mediky mužského pohlaví, kteří především volí mezi chirurgickými obory. Jinak to, co jste popsal, není pouze problémem pediatrie, ale všech lékařských oborů. Nedostatek lékařů v ČR je známá věc. Po studiu medicíny, které trvá 6 let, musíte absolvovat specializační vzdělávání, které v lepším případě trvá 5 let. Nástupní plat lékaře absolventa, který ještě neslouží ústavní pohotovostní služby, je srovnatelný s platem prodavače v obchodním řetězci či s platem řidiče tramvaje. Takže pokud si chcete pořídit byt, vzít si hypotéku, spořit si, nebo prostě jen založit rodinu, musíte pracovat i během noci několikrát do týdne, musíte pracovat o víkendech a o svátcích a to opět není úplně výhodný systém pro osobní život. Ve skutečnosti noční služby na dobrovolnosti vlastně ani založené nejsou, takže pokud vydělávat nechcete, sloužit stejně musíte. Pokud Vám poté úplně v jiném oboru, či v jiné zemi nabídnou lepší pracovní podmínky, nebo více času pro osobní život a rodinu, kterou variantu si zvolíte?
S jakými nemocemi se děti potýkají v tomto období?
V podzimních měsících, kdy se děti po prázdninách vrací do kolektivu, přichází většina pacientů s onemocněním dýchacích cest. Naprostou většinu tvoří virové záněty horních cest dýchacích. Poměrně časté v tomto období jsou ale i záněty průdušek a u malých pacientů akutní záněty hrtanu, které mohou být doprovázeny dušností. Výjimečně pak vídáme bakteriální záněty plic. Zimní období je pak také typické pro virové infekce trávicího traktu, především rotavirové etiologie. Další nemalou skupinu tvoří děti se záněty močových cest a děti s funkčními bolestmi břicha či s jinými psychosomatickými obtížemi.
Zmínila jste psychosomatické obtíže… Jsou u dětí časté? Jak může pediatr pomoci takovým pacientům s psychosomatickým onemocněním?
Děti lépe komunikují tělem než dospělí jedinci, z nemoci mohou obrazně řečeno profitovat ve smyslu sekundárních zisků (např. zvýšená péče od rodičů, nemusí do školy nebo na sport, rodiče řeší jejich nemoc a nehádají se...). Psychosomatická porucha proto vzniká u dětí častěji než u dospělých. Typické psychosomatické poruchy jsou nejčastěji různé bolesti (bolesti hlavy, bolesti břicha), někdy též zvracení, únava, nechutenství, psychogenní kašel, kolapsové stavy, teploty. U dospívajících potom nejsou vzácné různé poruchy příjmu potravy. Pediatr má za úkol vyloučit organicitu obtíží a vysvětlit rodičům a dítěti, že primární problém není v těle, ale v duši a navrhnout další řešení ve smyslu psychologické péče. V hořovické nemocnici máme 2 psycholožky, které se starají i o dětské pacienty.
Jak se projevují u dětí problémy civilizačního rázu, např. trávení dlouhého času před televizní obrazovkou nebo u počítače, mobilu či tabletu?
V zásadě velmi podobně, jako u dospělých, ale samozřejmě to má svá specifika. Dnes se již ukazuje, že děti, které od malička tráví mnoho času se zábavní elektronikou všeho druhu, jsou kromě zřejmých a na prvních pohled viditelných obtíží, jako je nadváha či vadné držení těla, náchylnější i k mnoha psychickým obtížím- jmenovitě k ADHD ("hyperaktivitě") či k depresi. Některé studie dokonce naznačují, že děti zvyklé pouze přijímat podněty z vnějšího prostředí (nadměrné sledování obrazovek), mají oproti ostatním dětem nižší fantazii a kreativitu, což může mít nedozírné následky a zcela změnit jejich potenciál v dospělosti.
Děti navíc až na výjimky za své obtíže nemohou, ale jsou odkázáni na vliv svých rodičů. A pokud ti jim nejdou dobrým příkladem, těžko se sami svých zlozvyků a obtíží zbavují.
Kapitolou samo o sobě je přetěžování dětí. To je problém z opačného spektra, kde je na děti vyvíjen ze strany rodičů abnormální tlak na výkon- ve škole, v kroužcích, ve sportu... Děti pak často skončí hospitalizováni na oddělení s polyvalentními obtížemi, protože v nasazeném tempu "prostě už dál nemohou". Ale o tom už byla řeč výše. Ve všech případech je potřeba pracovat ideálně s celou rodinou, bez rodičů to děti samy nezvládnou. Ale to je problém celé pediatrie.
