Stává se vám po tolika letech, že vás nějaký případ dojme?
Stále. Děláme to i proto, aby nás to občas dojímalo.
Vybavíte si nějakou konkrétní situaci?
Víte, tady je to všechno o velikánské trpělivosti, kterou některé mámy mají, některé ne. Je to i o tom, že s nimi musíte komunikovat a vysvětlit jim, aby dětem daly čas, protože ony nejsou striktně nastavené tak, že budou dělat to, co si my nebo rodiče přejí. Takhle to nefunguje ani pak v dospívání a u těchto malých už vůbec ne. Nedonošené děti musí dozrát, aby přišly na to, jak mají jíst nebo jak samostatně dýchat.
Maminkám, které jsou tu dlouho, už trpělivost dochází, často si myslí, že děti budou hned jíst a půjdou domů. Jejich jediným cílem je odtud odejít. Nikdy nám nevěří, vždycky si myslí, že se děti nikdy nerozkrmí a budou tady asi napořád.
Takže mě spíš dojímá, když je třeba vidím v rizikové ambulanci a ony si vzpomenou a řeknou: „Máte nahoře zase nějakou netrpělivou maminku?“ Protože to je stále dokola. Pak mě samozřejmě dojímají vážnější případy, které dobře dopadnou a rodiče vám dítě přijdou ukázat, zdravé a spokojené. Také jsme tu měli trojčata, která za námi pravidelně chodí, to je báječný pocit.
Asi záleží i na životním přístupu daného člověka. Když ke všemu přistupuje pozitivně, asi se mu snáší pobyt na oddělení lépe.
Přesně tak. Můžeme s nimi mluvit horem dolem a řada žen si musí myslet, že plkáme pořád dokola to samé, ale ono to opravdu o ničem jiném než trpělivosti není. Děti nedonutíte, aby rychle dozrály a všechno se naučily. Některému to jde rychleji, někomu pomaleji.
Před naším rozhovorem za vámi přišla jedna z maminek se synem Sebastianem. Zmiňovala jste, že na oddělení byli dlouho. Co s ním bylo?
Byl nedonošený a měl těžkou sepsi, zánětlivou reakci těla. Jeho maminka byla strašně trpělivá a pozitivní. Když tady zůstáváte třeba i dva měsíce, tak se z vás a sester i lékařek stane jedna velká rodina. Když odjela, večer nám psala, že je jí smutno a chybíme jí.
Studovala jste střední zdravotnickou školu a následně nastoupila jako dětská sestra na dětskou chirurgickou kliniku v Motole. Už při studiu jste věděla, že chcete pracovat s dětmi?
Určitě, protože jsem studovala obor dětská sestra.
Jak jste se dostala na neonatologii?
Z Motola jsem přešla do pražské porodnice U Apolináře. Vždycky se říkalo, že na novorozenecké oddělení se sestřičky nedostanou, že si tam všichni drží svoje místa, protože je to krásná práce. Ale nikdy jsem nebyla u nezralých dětí a ani mě nenapadlo, že tam skončím. Byla to úplná náhoda, když jsme s kamarádkou našly inzerát, že u Apolináře hledají sestry a zkusily jsme to. Chytlo mě to a už jsem u toho zůstala.
Nebylo to pro vás náročnější? Musel být rozdíl pracovat s různě starými dětmi a najednou mít na starosti pouze novorozence.
Ano, ale zase všechno nové je pro mě zajímavé a ráda se učím. Stále je to nová práce, každý den se něco učím. Ačkoli jsou Hořovice malá nemocnice, setkala jsem se tady s případy, které jsem jinde nezažila. Neonatologie není jen o nezralých novorozencích, je i o zdravých donošených novorozencích, které ale mohou mít vrozené vady nebo nemoci, které člověk vidí jednou za život, nebo vůbec.
O jak malé novorozence se na oddělení staráte?
Tady se staráme o děti od 31. týdne těhotenství, o novorozence fyziologické či novorozence donošené s poruchou poporodní adaptace. Ve velkých centrech, jako je třeba právě U Apolináře, kde jsem dělala, jsou děti od 24. týdne těhotenství, takže děti daleko menší. Práce je tam náročnější, mnohdy se jedná o předčasně narozené děti maminek, které nemohly přijít do jiného stavu a za každou cenu prosí lékaře, aby je zachránily, i když miminka jsou mnohdy menší než půl kila.
Zažila jste případ, kdy předčasně narozené miminko zemřelo?
To víte, že zažila. Nedávno u nás zemřelo miminko s vrozenou vývojovou vadou neslučitelnou se životem.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Je to těžké. Dříve jsem to obrečela, ale asi jak člověk stárne, tak si v sobě musí říct, že pro dítě to bylo lepší, že se aspoň netrápí, když jeho prognóza není dobrá. Taky záleží, jak dlouho bylo dítě na oddělení hospitalizováno, jestli už třeba znáte rodiče, jste do situace více ponořena.
Co naopak případ, kdy dítě nemělo dobré prognózy, ale podařilo se ho z toho dostat?
Měli jsme tu chlapečka, který byl sice donošený, ale měl těžkou infekci. Ovšem musím říct, že děti docela odolné, když dostanou léčbu a péči, kterou dostat v daném případě mají, tak se z toho ve velké většině dostanou. Přestože na tom nebyl vůbec dobře, tak už šestý den byl plně kojený a teď je to naprosto zdravý kluk.
Dokázala byste to porovnat se situací před patnácti lety? Měl by tehdy šanci na vyléčení?
Dřív byly děti více invazivně ventilované i léčené, teď už je péče o novorozence méně invazivní. Medicína a postupy jdou strašně dopředu a myslím si, že obzvláště v neonatologii je to jiné než před dvaceti lety.
Mluvila jste o tom, že sestry na oddělení chybí. Chybí proto, že je jich obecně málo, anebo se tolik nehrnou na neonatologii?
Myslím si, že tento obor mladé sestřičky moc neznají. Učila jsem rok na střední zdravotnické škole a zdravotnický asistent, který se na zdravotní škole učí, je obor zaměřený především na dospělé pacienty a praxe na dětských odděleních mají studenti velmi krátké. K novorozencům vůbec na praxi nechodí. Naštěstí se to mění na vysokých školách, odtud už k nám přicházejí i na praxi. Ale zdá se mi, že se malých dětí bojí.
Svým blízkým bych porod doma nedoporučila
Jak přibližně vypadá váš den v práci?
U mě se práce liší v závislosti na tom, jestli dělám vrchní sestru nebo jsem u dětí, kde si samozřejmě musím služby také brát. Sestřiček je nedostatek a také tady se s tímto problémem potýkáme. K dětem chodím ráda, ale je to pak náročnější v tom, že si svoji práci musím dodělávat. Často je to náročné i pro druhou sestru, která se mnou má službu, protože řeším řadu dalších věcí a od dětí musím odbíhat, i když se to snažím nedělat.
Obvykle tedy ráno přijdu a předává se služba z noci. Všechny výkony a vyšetření by měly probíhat v určitou hodinu, kdy se poskytuje ošetřovatelská péče. Nerušíme miminka zbytečně často, protože ony potřebují spát a být v klidu, aby mohly dozrát.
Matky po porodu hned zůstávají na vašem oddělení?
Jakmile matku po porodu propustí z oddělení šestinedělí, bereme si ji na naše oddělení a snažíme se co nejdříve plně zapojit maminku do péče o své miminko. Pro nás není problém, aby matka byla s dítětem na svém pokoji neustále - s monitorem, s inkubátorem. Hlavně chceme, aby byly spolu. Maminky se během dne zaučují v péči o dítě, v koupání, v kojení. I otce dítěte zapojujeme v péči o miminka. Jeden tatínek byl dokonce před propuštěním dítěte do domácí péče u nás hospitalizován místo maminky.
Co nejčastěji hrozí předčasně narozeným dětem?
Když to vezmu u nás, jako častý problém dětí od 31. týdne těhotenství je, že nemusejí mít dozrálé plíce a mohou pak být na neinvazivní ventilaci. Neumějí si udržet tělesnou teplotu, proto jsou v inkubátorech a ve výhřevných lůžkách. Mají slabý sací reflex, takže neumějí tolik pít, nemají síly a většinou jsou na žaludečních sondách. Jak postupně dozrávají a nabírají síly, učí se přikládat k prsu a rozkojují se. Jde o to, aby nakonec samy dýchaly, udržely teplotu a najedly se. Když se v současnosti ví, že matce hrozí předčasný porod, podává se jí léčba kortikoidy, aby dítěti napomohla k dozrání plic.
Jedním z aktuálních témat jsou i porody doma. Máte s nimi nějakou zkušenost? Přivezli k vám na oddělení například dítě, které se narodilo doma a potřebovalo rychle lékařskou péči?
Nepamatuji si případ, kdy by se narodilo úplně doma, ale stává se, že se narodí děti na cestě. Každopádně s porody doma nesouhlasím a svým blízkým bych je nedoporučila. Důležité je myslet na to, že zdravotní stav matky ani miminka během porodu nelze předvídat, a nemůžeme ani předvídat, zda se během, či po porodu něco nestane.
Kolik dětí se u vás v porodnici narodí?
Okolo 120 až 150 dětí za měsíc.
Vzpomenete si na nejmenší porodní váhu miminka, které se tu narodilo?
Myslím, že to bylo asi 900 gramů.
Moje děti říkají, že mám miminka radši než je
Vypozorovala jste, zda Vietnamci, Romové či další národnostní menšiny, které v Česku žijí, se ke svým novorozencům chovají jinak než Češi?
Hodně tu rodí Vietnamci, někdy i Romové, občas se setkáme se smíšenými páry, kdy je jeden z rodičů například z Anglie. Co se týká Vietnamců, mají svá speciální jídla, která jim sem jejich rodiny nosí, ale pokud se jedná o přístup k dětem, neřekla bych, že se chovají jinak než Češi.
Máte mezi maminkami nějaké „staré známé“, které u vás rodily už opakovaně?
Určitě. Některé maminky porodí nedonošené miminko, ale většina z nich porodí druhé miminko v termínu. Pak nás chodí pozdravit.
Při prohlídce oddělení jsem si všimla velké obrazovky, na které máte tři oddělené části a v nich jména. Co to je?
Jedná se o centrální monitoring, velikou obrazovku, na kterou jsou svedené veškeré monitory dětí, které jsou na něj připojené. Centrální obrazovka je rozdělena na tři části, kde se monitoruje levý box, pravý box našeho oddělení a mimika, která jsou na pokoji společně s maminkou.
Obrazovky máme dvě a jsou nastaveny tak, aby na ně bylo ze všech stran vidět. Neomezuje to nijak naši práci a stále na monitor vidíme. U každého monitoru je příjmení, takže vidíme, kdo má problém a můžeme k němu běžet. Děti tak mohou být za zavřenými dveřmi u mámy a jsou jak pod jejím dozorem, tak i naším.
Nedělá vám problém pamatovat si ta jména? Přece jenom některé maminky se na oddělení dlouho nezdrží a přicházejí stále nové.
Právě že dělá. Když připravuji ambulanci, tak koukám na jména a vůbec si nemůžu některé mámy vybavit. Až když otevřu dveře od ambulance, dojde mi, kdo to je. Takže pro mě někdy bývá překvapení, kdo stojí za dveřmi.
Každá práce je po čase stereotypní a člověka někdy unavuje. Pomáhá vám však v podobných chvílích vědomí, že pomáháte přivádět na svět nové životy a vděčnost příbuzných?
Potěší mě, když se za námi na oddělení maminky vrací, když jdou z ambulance od paní primářky Dokoupilové, která vede poradnu pro rizikové novorozence. Je krásné vidět, jak děti před očima rostou a vyvíjí se. Maminky přichází opakovaně na oddělení, nenechají si návštěvu ujít, pozdraví sestřičky, pochlubí se, jak děti rostou...
Jak relaxujete, když už máte miminek „dost“?
Asi nikdy nemám miminek dost. Moje děti říkají, že mám miminka radši než je. Když si potřebuju vyčistit hlavu, tak je pro mě skvostným relaxem golf s rodinou a přáteli. V zimě pak hraji badminton.
Kamila Přádová
Narodila se v roce 1972 v Hořovicích. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Kladně, později studovala na detašovaném pracovišti v Příbrami Vysokou školu zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety. Jako dětská sestra začínala ve Fakultní nemocnice v Motole, poté působila v Nemocnici Na Homolce a na gynekologicko-porodnické klinice Apolinář. Od roku 2012 je vrchní sestrou na neonatologickém oddělení v nemocnici v Hořovicích.
Autor rozhovoru: Alena Beníšková
