Čím je město Hořovice propojeno se zimním plaváním?
V Hořovicích je plavecký oddíl a v rámci tohoto oddílu vyrostlo spoustu velmi dobrých plavců. A také tam je oddíl moderního pětiboje, pro který je plavání stěžejní. Rovněž odtud pochází Pavlína Procházková, která loni přeplavala kanál La Manche, a její obě dcery tuto metu také již dříve pokořily. Společně pak přeplavaly ještě jednou kanál La Manche jako rodinnou štafetu.
Předpokládám, že se znáte osobně. Jsou pro vás tyto výkony inspirací?
Ano, s kamarádkami jsme domluvené, že tento rok v červnu přeplaveme kanál La Manche také, a to formou štafetového plavání. Zatím je nás připraveno šest, tak uvidíme, v jakém počtu nakonec nastoupíme.
Jak se na takovou výzvu připravujete?
Máme už zamluveného lodivoda a doprovod. Štafeta je také již přihlášena. Vlastně se vše musí připravovat rok, někdy i dva s předstihem, aby bylo volné místo.
Takže v praxi to může připomínat letní frontu pod Mount Everestem?
Ano, počet lodivodů je omezený a zájem o přeplavání veliký.
A samotné přeplavání probíhá jak?
Je to tak, že vždy plavec nebo plavkyně plave hodinu a pak se střídají.
Kolik se tak uplave za jednu hodinu v desetistupňových vlnách Atlantiku?
Za jednu hodinu se dají uplavat v bazénu tři až čtyři kilometry. Tady jsou ale vlny, proudy, lodě a hlavně nemáte na dohled cíl.
Když se vrátím zpět na Vltavu k Memoriálu Alfreda Nikodéma, všiml jsem si, že někoho vykázali ze závodu, protože měl neoprenové boty. Jsou pravidla tak neúprosná?
Ano, i pro uznání přeplavání kanálu La Manche nesmíte mít nic neoprenového. Dokonce je i striktně daná délka plavek u žen. Nesmí mít nohavičkové plavky nebo plavky se širším ramínkem. Třeba naše skvělá plavkyně Markéta Pechová si musela před startem ustřihnout svoje plavky, aby splňovala předepsané normy.
Kdy se u vás zrodila myšlenka, že se začnete otužovat?
Už od dětství mi nevadilo jít do vody kdykoliv a kdekoliv. Pak dál na medicíně se mi občas podařilo někoho zlanařit a vlézt do vody, když zrovna sněžilo nebo byl led. Ale pravidelně jsem se začala otužovat asi rok před covidem, kdy se mi podařilo dostat mezi pražské otužilce. A jsem za to moc ráda, poznala jsem tak spousty nových lidí.
To mě právě zaujalo na Memoriálu Alfreda Nikodéma, že jste jako jedna velká rodina a všichni se znáte.
Otužilci se navzájem znají a drží při sobě, což se mi na tom sportu hrozně líbí, protože nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc druhého. Ten následek neposkytnutí pomoci může být hrozně rychlý.
Zažila jste už nějakou krizovou situaci?
V Holoubkově jsem byla svědkem, jak jedna slečna zůstala ve vodě déle a dostala se někam, kam už se dostat neměla. Nakonec to ale zvládla a všechno dobře dopadlo.
Vy sama jste při vylézání z vody během závodu na Vltavě nevypadala úplně nejlépe. Zdálo se mi, že je vám dost velká zima.
To člověka doběhne. Myslela jsem, že to bude trvat déle, ale nakonec jsem rozmrzla asi do půl hodiny a zimu vystřídala pozitivní euforie.
Voda ve Vltavě měla asi 3,9 stupně Celsia. To je pro vás teplá voda, nebo studená?
Patří mezi studené, ale třeba aby si člověk mohl vyplavat nějakou třídu, voda by měla mít pod dva stupně.
Stupeň sem, stupeň tam, je to pro plavce velký rozdíl?
To určitě dělá hodně. Když jsem plavala nedávno ve dvou stupních 250 metrů, úplně jsem si na těch 500 metrů netroufala.
Dokáže člověk sám odhadnout nebo zaznamenat, že mu docházejí ve vodě síly?
Je takové otužilecké pravidlo, že když se plave v hodně studené vodě, má si člověk počítat jednoduché početní úlohy. Když se rychle nedopátrá výsledku, měl by vylézt z vody.
A co dělá otužilec v létě? To má trošku problém, ne?
Já osobně se snažím vyhledávat spíše chladnější vodu. Například s dětmi nejezdíme ke Středozemnímu moři, ale k Baltu.
Pozorujete na sobě, že je otužování zdraví prospěšné?
Já třeba za celou zimu nebyla nemocná. Mám spoustu kamarádů nebo klientů, kterým otužování pomáhá například s bolestí kloubů. Určitě se však nedá říct, že je otužování pro všechny. Mé moto je ale „sportem ku zdraví“. Například většina lidí u nás chodí po službě spát, a já jdu sportovat. To mi spolehlivě dobije baterky.
Na rozhovor jste přijela z Hořovic po noční, to znamená, že hned jak tady skončíme, tak si půjdete někam dobít baterky?
Přesně tak, v autě mám plavky a už se těším, až vyzkouším venkovní bazén v Podolí.
Dita Pelikánová
„Vyrostla jsem v Sudetech – v Aši. V Praze jsem studovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, už od dětství jsem snila, že budu dětskou lékařkou jako moje maminka. Osud tomu chtěl jinak a je ze mě porodník – povolání, z kterého se stala velká vášeň. Nadchnu se pro každou sportovní výzvu. Sport je moje duševní relaxace. Už 7 let cvičím jógu. Největší životní radostí jsou mí dva skvělí synové.“
Dne 11. června se paní doktorce Pelikánové splnil sen, když společně se svou šestičlennou štafetou "Czech Ladies" úspěšně přeplavala kanál La Manche. Více informací a reportáž naleznete na webu Dobříšských listů.
