„Κdyž jsem pryč, mohu se na svůj tým plně spolehnout,“ říká MUDr. Milena Dokoupilová

10. 7. 2018

Primářka Milena Dokoupilová vede hořovickou neonatologii osmým rokem. Před čtyřmi lety otevřela nové oddělení, které celé sama navrhla. V následujícím rozhovoru pro MF DNES Milena Dokoupilová mj. hovoří o vzniku nového perinatologického centra v Hořovicích, vychvaluje svůj tým a líčí své zkušenosti z jejího opakovaného působení v Albánii.

 Primářka Milena Dokoupilová vede hořovickou neonatologii osmým rokem. Před čtyřmi lety otevřela nové oddělení, které celé sama navrhla. V následujícím rozhovoru pro MF DNES Milena Dokoupilová mj. hovoří o vzniku nového perinatologického centra v Hořovicích, vychvaluje svůj tým a líčí své zkušenosti z jejího opakovaného působení v Albánii.   

Poprvé odjela Milena Dokoupilová na kliniku svaté Geraldiny v Tiraně před devíti lety ještě jako lékařka novorozeneckého oddělení pražské porodnice u Apolináře. „Pak jsem tam jela ještě několikrát. Po nástupu do Hořovic dvakrát,“ říká usměvavá primářka.

* Neměla jste obavu odjet do země, která se zdlouhavě vzpamatovávala z občanské války a měla velké problémy s korupcí?

Vůbec ne. Jsem cestovatel. Mám proježděnou velkou část světa. Albánie mě úplně neznepokojovala.

* V jakém stavu byla klinika svaté Geraldiny?

Ve zdech porodnice byly ještě kulky. Okolí bylo rozstřílené. V místnostech stály nejstarší typy inkubátorů a lůžek. V jednom inkubátoru ležely dvě i tři nezralé děti najednou, protože porodnost v Albánii je obrovská. Přímo ve svaté Geraldině se rodí kolem šesti tisíc dětí ročně. Je to jako jedno z velkých porodních center u nás. V době, kdy jsme tam začali jezdit, se pro Albánce otevřel svět. Poznali, co je internet, a dostali se k novým informacím. Lidé dychtili po informacích a byli otevření ke spolupráci. Jezdili jsme tam s panem profesorem Hájkem, který zastával porodnickou část. 

* Jak probíhala spolupráce s albánskými lékaři?

Pojali jsme to formou přátelského dialogu. Hodně jsme si o všem povídali. Samozřejmě jsme spolupracovali i přímo na oddělení. Nebyl tam žádný velký systém. Chyběly monitory a infuzní pumpy. Snažili jsme se s vedením nemocnice domluvit, co je třeba pořídit. A hlavně oddělit zdravé děti od nemocných, aby neonemocněly. Navrhli jsme dispoziční změny oddělení. Nebyly to žádné velké stavební úpravy. Na jeden konec jsme umístili akutně nemocné, a jak se uzdravovali, posunovali se oddělením, až odešli domů.

* Na co nemůžete z působení v Albánii zapomenout?

Na velké množství dětí s vývojovými vadami. Viděla jsem tam diagnózy, které se vyskytují už jen v učebnicích. Příčinou jsou velmi časté příbuzenské sňatky. Genetická informace se tam nepředává ideálně. Lidé jsou ale velmi přátelští a otevření. Přijeli několikrát za námi, ještě když jsem pracovala u Apolináře. Jednou byli i v Hořovicích.

* Pokračuje ještě spolupráce s albánskými kolegy?

Už skončila, protože zemřela paní velvyslankyně, která ji iniciovala. Pak už nebyla oficiální náklonnost k projektu a my jsme pokračovali spíš na přátelské rovině. Naposledy jsme s panem profesorem Hájkem byli ve svaté Geraldině před dvěma lety. Zastavili jsme se za kolegy, když jsme se v Tiraně účastnili perinatologické konference.

* Jak vás přivítali?

Velmi mile, až nás to dojalo. Od naší první návštěvy hodně pokročili. Také investice se jim lépe shánějí než před deseti lety.

* Byly tedy vidět velké pokroky? 

Určitě ano. Měli nové inkubátory a ventilační přístroje. Dispozici udělali tak, jak jsme navrhovali. Jejich lékaři jezdí hodně na odborné konference. Jsou dobře jazykově vybavení. Část jich studovala v Německu. Albánie je hodně proněmecká. Když jsem tam jela poprvé, očekávala jsem, že bude bližší spíš Itálii. Ale není. Všude jsou billboardy Heinekenu a německých aut. Řada lidí odchází studovat a pracovat do Německa. I když je Albánie částečně muslimský stát, na ulicích muslima prakticky nepotkáte. Albánci jsou hodně věřící, ale žijí evropským způsobem života. Je tam nádherné pobřeží, které je podobné severnímu Chorvatsku. Lidé jsou velmi milí. Jedí zdravě – ryby, zeleninu.

* Před čtyřmi lety jste v hořovické nemocnici otevřeli perinatologické centrum intermediární péče, jehož podobu jste navrhovala vy. Kde jste se inspirovala? Spolupracovala jste s designéry?

Majitel nemocnice mi dal absolutně volnou ruku. Každou zeď, která tady stojí, jsem namalovala. Včetně vypínačů a zásuvek. Jsem praktický člověk. Vypínač můžete namalovat kamkoliv, ale je důležité si uvědomit, jak se budete v místnosti pohybovat. Pak vás nic neobtěžuje. Stejně jsem navrhovala i svůj dům. 

* Neminula jste se trochu povoláním?

Zřejmě ano (usmívá se). Kdybych nemohla dělat neonatologii, tak by navrhování bylo jedním z oborů, který by mě asi bavil.

* Designérství, nebo architektura?

Na designérství asi nemám správný cit. Spíš hrubší práce, stavitelství. Na tónování, barevnost a materiály jsem si najala na pomoc designérku. Neměla žádné zkušenosti s navrhováním interiérů nemocnic. Považovala jsem to za obrovskou výhodu, protože jsem chtěla vytvořit domácí prostředí.

* Oddělení není laděné do modra a růžova jako ostatní porodnice a neonatologie. Byl to záměr?

Ano. Miminka nevnímají prostředí kolem sebe, ale vnímají ho rodiče. A my potřebujeme, aby se rodiče cítili dobře. Málokterý dospělý vydrží hodiny sedět v růžovém nebo modrém pokoji s dětskými motivy. Tlumené barvy, jako je béžová, šedá a světle žlutá, uklidňují. Když se mě designérka ptala, jak si oddělení představuji, řekla jsem jí, že chci pro rodiče jeden velký obývací pokoj. Nejdřív byla tak vybudovaná pouze intenzivní péče, přední část, oddělení šestinedělí, zůstala v původní verzi. Byl to tak velký kontrast, že jsme rok nato přeladili i šestinedělí.

* Kolik stálo nové oddělení?

Podle mých informací stálo asi 35 milionů. Kompletně i se stavbou. Celé oddělení intenzivní péče je v nově přistavěné části.

* Předminulý rok jste založila nadační fond Žirafka pro pomoc a podporu všem dětským pacientům hospitalizovaným v Nemocnici Hořovice? Proč?

Nadace pro konkrétní oddělení je pro dárce více transparentnější než nadace pro celou nemocnici. Přístroje pro neonatologii či oddělení dětské následné chronické péče jsou extrémně drahé. Jen ventilační přístroj stojí asi milion. Nikdy neseženete dárce najednou. Je to spíš výjimka. Většinou se peníze střádají po menších částkách. Tak je to i se Žirafkou. Zatím ještě střádáme.

* Co potom pořídíte?

Výhřevná lůžka, ventilační přístroje nové generace, učebnice a vzdělávání pro lékaře a zdravotní sestry. Nadace ale slouží hlavně rodičům. Ráda bych maminkám, které u nás zůstávají čtyři až osm týdnů, zařídila, aby mohly mít jednou týdně například rehabilitaci, masáže. Pojišťovny jim to nehradí, protože u nás nejsou jako pacienti, ale jako doprovod. Rehabilitace by jim ulehčila od stresu, který prožívají po narození nezralého nebo nemocného dítěte. Když uklidníme maminku, zklidní se i dítě. Říkáme: „Vyladěná maminka, vyladěné dítě.“

* Jaké máte nyní plány? Chystáte se na nějakou zahraniční misi?

Ne, to zatím ne. Snažím se dělat ještě vzdělávací akce pro lékaře a sestry. Pro neonatology je jich málo. Podařilo se mi tři roky po sobě udělat na zámku Zbiroh velkou akci novorozeneckých kazuistik. Poprvé na mě kolegové trochu nedůvěřivě pokukovali. Nyní je to druhá největší neonatologická akce v ČR. Pokud mě v tom pan majitel bude podporovat i nadále, budu ráda pokračovat. Bez podpory nemocnice by to určitě nešlo. Přednášení mě baví. Neonatologie je mladý obor, který se stále rozvíjí a stále je co vylepšovat a měnit. Kolegové, co ji dělají, jsou fajn lidé. Před rokem k nim přibyla i moje dcera.

* Pracuje ve vašem týmu?

Ne, to ne. Sbírá zkušenosti na jiném pracovišti. Je hrozně fajn, že se doma můžeme spolu bavit i o neonatologii a já jí můžu předávat praktické zkušenosti.

* Dovolené jsou v plném proudu. Může primářka neonatologie v Hořovicích, kde se již řadu let rodí nejvíce dětí z celého Středočeského kraje, vůbec odjet na dovolenou? 

Na týden ano. Na čtrnáct dní už spíš ne. Ale když jsem pryč, mohu se na svůj tým plně spolehnout. Za sedm předchozích let se nám podařilo tým ztrojnásobit. Když jsem nastoupila před sedmi lety, byly tady dvě lékařky rok dva po škole a devět sester. Teď je jich dvacet pět, některé na částečné úvazky, a deset lékařů. Jsem na ně velmi hrdá.

* Jezdíte o dovolené spíš do hor, nebo k moři?

Jak kdy. Ráda si lehnu na pláž a celý den si jen odpočívám, lenoším, ale stejně tak ráda jezdím na kole a chodím do hor. V zimě jezdíme lyžovat do Alp. V létě jsme opakovaně byli v Tatrách. Vypravili jsme se i do albánských hor. Na doporučení místních lidí jsme věděli, kam jít. Tamní příroda je nádherná a netknutá. Řada lidí vnímá Albánii stále jako divokou zemi, kde je nebezpečno. V současné době by ale člověk nemohl odjet vůbec nikam, kdyby tam jel s myšlenkou, že se mu něco stane.


Region vydání: Mladá fronta DNES - střední Čechy

Galerie