Paní Červenková, když se řekne Nemocnice Hořovice, co se vám vybaví jako první?
Před očima se mi vybaví celý můj profesní život. Poprvé jsem sem vstoupila v roce 1973 jako studentka na praxi během letních prázdnin. Studovala jsem tehdy zdravotnickou školu v Plzni, připravovala se na dráhu porodní asistentky a „honila porody“ k maturitě, jak se tehdy říkalo. Ovlivnila mě vlastně náhoda. Původně jsem chtěla být kadeřnicí, ale nevzali mě. Z trucu jsem nastoupila na dvouletou ekonomickou školu, kterou jsem dokončila. Až potom jsem šla na čtyřletý obor porodní asistentky. Pomohl mi k tomu bratr, který studoval v Plzni, a říkal: „Když ti jde učení, proč bys měla jít hned pracovat?“ A i teta, která chtěla být porodní asistentkou, mě v tom podpořila. Tak jsem zkusila přijímačky a vyšlo to.
A když jste poprvé přišla na praxi, to jste byla tady v Hořovicích v nemocnici?
Ano, na praxi jsem byla právě tady v Hořovicích. Už během studia v Plzni jsme museli mít k maturitě samostatně vedených čtyřicet porodů, což bylo opravdu hodně. Některé jsme absolvovali ve škole pod vedením učitelky nebo lékaře, ale další jsme si museli zajistit sami – nebyla to praxe jako dnes, kdy ji zařizuje škola. Každý si musel najít vlastní cestu. Vedli jsme si sešit, kam jsme zapisovali, které rodičky jsme vedli, kdo byl přítomen, a zapisovali jsme se i do porodní knihy jako studentky. A když jsem na praxi přišla poprvé, věděla jsem, že jsem si vybrala dobře. Obdivovala jsem porodní asistentky, které tam pracovaly, a říkala jsem si, jestli to někdy dokážu zvládnout jako ony.
Dokážete zpětně spočítat nebo aspoň odhadnout, u kolika porodů jste byla?
Vím o jedné kolegyni, která si psala každý porod a počítala, ale já jsem to nikdy neřešila. V počtech to není.
Máte třeba nějaký porod, který vám utkvěl v paměti?
Úplně první porod, když jsem ještě studovala. Bylo to překvapení, protože tehdy ještě nebyly ultrazvuky. Paní rodila moc hezky, tak mě porodní asistentka vyzvala, abych ji odrodila. Pak najednou začala volat, že je tam ještě jedno, a byly z toho dvojčata.
A kdy přesně jste nastupovala do hořovické nemocnice?
18. června 1975.
Kdybyste měla srovnat, jak nemocnice vypadala v době vašeho nástupu a v současnosti, dá se to vůbec srovnat?
Těžko se to srovnává, změnilo se toho hodně. Populace, požadavky na personál, a hlavně podmínky. Dřív byla jedna sestra na 35 pacientů, dnes máme pomocný personál. Neexistovaly jednorázové pomůcky, všechno se muselo sterilizovat – stříkačky, cévky. Neměli jsme centrální sterilizaci, vše se dělalo na oddělení. Operace se prováděly na menších sálech, a i na nočních službách se sterilizovalo. Teď se věnujeme víc pacientům, protože moderní doba to vyžaduje. Dřív po operaci ležela pacientka na gynekologii i 10 dnů, dnes je to maximálně 3–4 dny. Také se změnil počet porodů, zpočátku jsme měli dvě porodnice v okrese, pak jsme se spojili do jedné. Rekonstrukce porodních sálů probíhal už před rokem 2007, kdy nemocnici koupil pan Zavalianis. Chtěli jsme mít kvalitnější prostředí a novorozenecké služby. To vedlo k tomu, že jsme začali budovat neonatologii pro děti s nižší porodní hmotností. Postupně se nemocnice dostala až na úroveň perinatologického centra, což je velký pokrok.
Když byste měla srovnat tu předchozí generaci a současnou generaci zdravotníků, je mezi nimi rozdíl? Jsou stejní?
Jak se mění svět, měníme se i my. Ale jedno zůstává – kdo chce pracovat ve zdravotnictví, musí mít v sobě empatii. Bez ní to nejde, a platilo to vždy. Ať už jde o péči o maminky, děti nebo pacienty obecně, základem je zájem a lidskost. Důležitá je i otázka, jestli člověk zvládne tu zodpovědnost, psychicky i fyzicky. Není to jednoduchá práce, a nikdy nebyla. Přes všechny moderní technologie a robotické operace je stejně nejdůležitější ten, kdo je používá – člověk. Vzdělaný, zručný a se srdcem na správném místě. U nelékařských profesí je nejdůležitější péče o pacienta, lidský přístup, empatie a pocit bezpečí. Technikou se to nahradit nedá. Pacient potřebuje vědět, že když něco potřebuje, někdo tu pro něj je.
Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Asi to, že jsem přijala výzvu stát se náměstkyní pro ošetřovatelskou péči, i když už jsem byla rok a půl před důchodem. Ne každému se taková šance v životě naskytne, a já jsem ráda, že jsem ji využila. Myslím, že to tak mělo být. Úplně nepochopím lidi, kteří nastoupí na pozici, na kterou se těší, a jsou tam dva dny a přijdou, že to dělat nebudou. Vždycky, když jsem nějaký úkol přijala, snažila jsem se s ním popasovat. K cíli vede několik cest a je brzo to vzdát, když po některé vykročíte a zjistíte, že je komplikovaná. Je škoda to vzdát na té první cestě. Když jsem začínala, bylo nás 400, dnes je nás téměř 1200. S růstem nemocnice přibývaly i nové výzvy – nedostatek personálu, organizace provozu, zavádění nových technologií. Jako náměstkyně jsem se víc věnovala rozvoji péče a kvalitě, hlavní sestra zajišťovala personál. Dnes máme specializované pozice, školíme vlastní sanitáře a plánování operací je rychlejší i pružnější. Péče se proměnila. Vše se dnes mění mnohem rychleji než dřív. Pomalu ale jistě se do zdravotnictví etablují nové profese, které nám pomáhají především při organizaci a řízení.
Máte svou nástupkyni?
Ano. Pochopitelně. Správný vedoucí pracovník je takový, který dělá svoji práci a připravuje si svého nástupce. Je to důležité i proto, aby kdyby se něco stalo, mohl vedoucího zastoupit někdo z jeho lidí. Nemusí znát úplně vše, ale aspoň 50 % z práce svého nadřízeného. Může už fungovat a zbytek si doplnit. Svojí nástupkyni jsem začala připravovat hned na pozici vrchní sestry gynekologicko-porodnického oddělení. Byla jí nynější vrchní sestra Pavla Fíkarová. Také na pozici hlavní sestry nemocnice a náměstkyně pro ošetřovatelskou péči jsem předávala zkušenosti současné hlavní sestře Adéle Šubertové. Myslím si, že jsme vybrali dobře. Řada věcí se přirozeně bude měnit, hořovická nemocnice se bude dál vyvíjet, a tak je to v pořádku.
A máte v rodině někoho, kdo po vás převezme tu pomyslnou štafetu ve zdravotnictví?
Mrzí mě to, ale nikdo z rodiny ke zdravotnictví nesměřuje. Synové si vybrali jiný obor, vnučky nemáme a vnuci jsou ještě mladí – jednomu je 18 let, chodí na gymnázium, druhému dvanáct, tak uvidíme.
Dokážete doma odpočívat, když nejste v práci?
Já si myslím, že dokážu odpočívat. Stačí mi, když se podívám ven a svítí sluníčko. Svého času jsem měla dva foťáky a hodně fotila. Když byly moje děti malé a pak když byly vnoučata malá. Teď už fotím jen s mobilem. Mám ráda drobnosti, které potěší a obohatí, třeba kresbu mrazu na skle.
Měla jste nebo máte koníček?
Focení. A pak máme zahradu, která vyžaduje spoustu práce. To je spíš kůň než koníček. K šedesátinám jsem od manžela dostala 60 keříků růží, které opečovávám. Manžel zase spíš pěstuje rajčata a papriky. Ráda cestuji, jak k moři, tak i tady u nás po republice. Nedávno jsme si o víkendu užili prohlídku Hluboké. Letos v březnu se nám s manželem splnil životní sen, prožili jsme dva úžasné týdny na Kubě. Dovolená, kterou jsem dostala od majitele zdravotnického holdingu, pana Sotiriose Zavalianise, k životnímu a pracovnímu jubileu. Bylo to nečekané překvapení a velmi za něj děkujeme.
Jsem ráda, že jsem mohla být součástí týmu, který přetváří vizi dostupné zdravotní péče poskytované s odborností, lidskostí a respektem. To jsou hodnoty, které mají smysl, v každé době.
