Jaké plány máte v nové funkci primářky podpůrné a paliativní péče v Nemocnici Hořovice?
Už skoro 10 let se snažím společně s kolegy budovat konziliární tým paliativní péče. Jedná se o další logický krok rozvoje tohoto segmentu, tedy péče o závažně nemocné dětské i dospělé pacienty. Je to péče komplexní, kterou poskytujeme pacientům hospitalizovaným v rámci nemocnice na různých odděleních. Počínaje naším oddělením dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče pro děti, přes interní oddělení chirurgické, neurologické, až po ARO. Cílem této péče je přinést komplexitu pro pacienty, kteří jsou závažně a dlouhodobě nemocní. Nebavíme se o pacientech v závěru života, i když tato péče sem samozřejmě také patří, ale bavíme se o pacientech s nevyléčitelným onemocněním nebo s tendencí se postupem času zhoršovat. A my do péče přinášíme komplexní pohled. Chceme pomoci nejen s léčbou příznaků onemocnění, ať už je to bolest, dušnost, ale nabídnout řešení, jak dobře zabezpečit potřeby rodiny pacienta v rovině psychologické, spirituální, sociální. Když pacient dlouho stůně, může ho to vyřadit z pracovní činnosti nebo někoho z členů rodiny, kteří se o něj starají. A je opravdu jedno, jestli je to dítě nebo dospělý. Paliativní péče přináší kvalitu do života s vážnou nemocí.
Nebude vám chybět primariát dětského oddělení, který jste kvůli tomu opustila?
Primární profesí jsem pediatr, internista. Mám ale odbornou způsobilost v oboru paliativní medicíny, která nerozlišuje mezi dětským a dospělým pacientem. To znamená, že mám oprávnění se starat o pacienty dětské i dospělé. Samozřejmě pořád zůstává, že mojí srdeční záležitostí je péče o závažně nemocné dětské pacienty.
Co byste řekla, že vám za deset let primariátu na dětském oddělení rozkvetlo pod rukama?
Mám radost z celého oddělení. Když jsem nastoupila, tak nějak fungovalo. Neříkám dobře, ani špatně - prostě fungovalo. Pro mě to byla výzva a podařilo se mi z mého pohledu vytvořit milý a vlídný kolektiv lékařů. Jsou moc fajn, jsou nadaní a umí dobře komunikovat s dětmi, rodinami i dělat dobrou medicínu. Podařilo se mi vybudovat oddělení, které má dobré jméno a zvuk nejenom v regionu, ale spolupracuje i s fakultními nemocnicemi. Také se podařilo rozšířit kvalitní ambulantní péči. Když jsem přišla, byla zde jen jedna ordinace dětského lékaře, který měl registrováno asi 250 dětí. Teď máme nejen ordinaci v nemocnici, ale i v Žebráku a v Králově Dvoře - to znamená čtyři tisíce registrovaných dětských pacientů. Máme i ambulantní specialisty. V rámci nemocnice dokážeme poskytnout komplexní péči od primární péče přes ambulantní specialisty jako dětská pneumonie, alergologie, výživa, nefrologie, gastroenterologie, neurologie, dětská chirurgie.
Jak velký tým lidí nyní v paliativní péči vedete?
Tým čítá 11 lidí. Podle Věstníku ministerstva zdravotnictví a vyhlášky o minimálním personálním zabezpečení musí tento tým obsahovat čtyři profese, což jsou lékař, zdravotní sestra, zdravotně sociální pracovník a psycholog. Toto musíme splnit, abychom vůbec dostali registraci a úhrady za naši činnost. Máme ale ještě další profese v týmu, které jsou pro nás velmi důležitou nadstavbou, ale už nejsou povinnou součástí. Podle nás jsou ale pro pacienty a kvalitu péče důležití. Máme dva nemocniční kaplany a fyzioterapeutky. Pečujeme nejen o dospělé pacienty, ale i o děti, které jsou dlouhodobě hospitalizované nebo se nám vrací. Proto jsme personálně provázáni i s oddělením dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče (DIOP).
Toto oddělení jste založili v roce 2018 a je jediné v České republice…
Jedná se o pilotní provoz a budeme usilovat o zařazení do systému péče. Tak uvidíme, jak to celé dopadne. Dále se zabýváme následnou intenzivní péčí pro děti, které potřebují náhradu životních funkcí. Snažíme se je dostat do domácí péče, když k nám přicházejí z akutních lůžek nebo se k nám vrací při zhoršení stavu. Pomáháme i v situacích, kdy rodina potřebuje s něčím pomoct, poradit, odlehčit. Jedná se o rodiny, které máme dlouhodobě v péči i ambulantní. To je další složka, pod níž nové oddělení spadá. Pro rodiny jsme přítel na telefonu, aby se doma cítila bezpečně. Pomáháme s koordinací péče. Když k nám přijedou rodiny na ambulantní kontrolu, tak jim soustředíme všechny kontroly do jednoho půldne tak, aby nemusely jezdit desetkrát za sebou k různým specialistům. Povídáme si s nimi, jak péči zvládají nejenom po medicínské stránce, ale jestli nepotřebují pomoct se zabezpečením příspěvků, pomůcek a tak dále.
Jak máte velkou kapacitu pacientů?
Oddělení dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče pro děti má kapacitu 5 lůžek, to se týká hospitalizace. Při konziliární činnosti si náš tým volají na různá oddělení, kde leží dospělí. Na neurologii, chirurgii, ARO, kde fungujeme jako konzilium. To znamená, že lékař si nás zavolá k pacientovi, který přichází s různými neléčitelnými obtížemi. Pak s rodinou a s pacientem probíráme perspektivy onemocnění a co pro ně můžeme udělat. Jak jim pomoct, aby domácí péči zvládli. Nicméně do budoucna bych ráda, abychom měli v nemocnici alespoň šest lůžek hospicového typu pro pacienty v závěru života. Někteří pacienti nechtějí rodinu zatěžovat a nepřejí si zemřít doma. Zatím máme jen dva pokoje na interně, které jsou rodinně vybavené. Vypadá to tam víc jako doma, ale současně jsou součástí interního oddělení. Když se pacientovi nedaří a nestihne se přeložit domů, tak tam za ním může rodina a po jejich boku umírá. Do budoucna bychom rádi to, co má například příbramská nemocnice, reálné paliativní oddělení. Tedy hospic v nemocnici. Právě s nimi spolupracujeme nebo s Hospicem svatého Lazara v Plzni. To je specializované zařízení, které poskytuje péči v závěru života.
Platí v Nemocnici Hořovice za tuto péči pacient nebo rodina?
Ne. Například pobyt dítěte je plně hrazen ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění. Co se týká přítomnosti osoby blízké, ať už rodič nebo kdokoli jiný, tak do šesti let věku dítěte ji hradí pojišťovna. Pokud se jedná o pacienta na DIOP, tak rodič dostává stravu i lůžko a nemocnice si nic neúčtuje. U akutně hospitalizovaných dětských pacientů to tak není, za pobyt rodiče si nemocnice účtuje v uvozovkách hotelové služby. Platí 400 korun za den včetně stravy a přespání.
Dětem, které jsou dlouhodobě v nemocnici, se ale snažíme dopřát I modality péče, které nejdou ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění. Například canisterapii nebo hipoterapii. Na to sháníme prostředky od dárců. Hipoterapie bývá jednou až dvakrát měsíčně, canisterapii se snažíme každý týden. Také hradíme ze sponzorských darů speciálního pedagoga, protože i závažně nemocné děti mají právo na vzdělání nebo na hru. Chodí dvakrát v týdnu na dopoledne.
Jak se vyrovnáváte s tím, že pracujete s lidmi, kteří mají před sebou omezený čas?
V oblasti paliativní péče se pohybuji víc než deset roků. Od roku 2014 spolupracuji s mobilním hospicem Cesta domů v péči o dětské pacienty v rámci Prahy i Středočeského kraje. Beru to jako svoji práci, je to součást medicíny. Samozřejmě se jedná o těžké situace, na druhou stranu v tom vidím veliký smysl. A to je velký zdroj energie, když děláte něco, co vám dává smysl. Když vidíte, že rodinám a pacientům dokážete pomoct, aby život se závažnou nemocí dokázali lépe unést a líp se jim žilo. Pracujeme v týmu, mluvíme o rodinách a všechno sdílíme. Nejsem sólista. Baví mě možnost supervizí, což je profesní opora, kde máme prostor mluvit o složitých věcech, probírat složité situace, složité pacienty, něco, co se nás hodně dotklo. A samozřejmě to jsou i individuální zdroje, kdy mi pomáhá sport. Hodně jezdím na kole, na bruslích, na koloběžce. Chodím se psem ven. Ráda vařím a starám se o rodinu. Miluju hudbu, divadlo, detektivky, posezení s kamarády. Vypínám u fyzické aktivity.
Máte dceru. Půjde ve vašich šlépějích?
Vloni se hlásila na medicínu, ale nedostala se, tak to přehodnotila a od září studuje kriminalistiku. Nemám ambice, aby moje dítě bylo lékař. Budu šťastná, když bude dělat něco, co ji bude těšit. Když se mě mladí ptají, jestli to mají dělat, tak odpovídám: Já mám tu práci moc ráda, ale není to pro každého. Ani studium není jednoduché. Celý život se člověk musí učit. Sama nejsem z doktorské rodiny, ale učitelské. Maminka učila biologii a chemii na gymnáziu, tatínek na vysoké škole matematiku a deskriptivní geometrii. Tak to se u mě nepotkalo. Nicméně k učitelství jsem se vlastně obloukem dostala, protože učím jak na fakultě mladé lékaře, tak od roku 2018 vedu kurzy dětské paliativní péče.
A proč jste si vybrala zrovna tento obor?
Vždycky mě to táhlo k dětem s hendikepem . Dobrovolně jsem chodila pomáhat do Jedličkova ústavu a plánovala pedagogickou školu. Ve čtvrťáku na gymnáziu byl můj tehdejší chlapec na medicíně, což mě také lákalo. Říkala jsem si, že k dětem se mohu pak vždycky vrátit. A po letech jsem se skutečně dostala zpátky k dětem, které mají nějaký závažný hendikep. Mám pocit, že se mi všechno splnilo.
