Co máte v nemocnici na starost?
S každým příchozím vyplníme formulář, ve kterém potvrdí, že se nesetkal s nikým rizikovým a sám také nepozoruje žádné příznaky. Změříme mu teplotu, vydezinfikujeme mu ruce, a pokud není rizikový, pustíme ho do nemocnice. Největší přínos ovšem sleduji v omezení počtu lidí v nemocnici, nosíme věci hospitalizovaným pacientům, vyzvedáváme léky a bohužel i zakazujeme doprovody a návštěvy.
Jak moc je pro vás současné období náročné po fyzické a psychické stránce?
První dny byly šokující asi jako pro každého. V jednu chvíli se vtipkuje a další den se nic nemůže. Byla jsem moc ráda, že můžu jít někam pomáhat a situaci aktivně řešit. Od začátku tleskám švadlenkám, bez kterých by celá situace byla o mnoho beznadějnější. Obdivuji pozitivní přístup záchranářů, kteří mají znepříjemněné výjezdy. Žasnu nad obětavostí pracovníků v sociálních službách. Celkově se nestačím divit, kolik dobra můžeme i v takových časech vidět všude kolem.
Jak na fakt, že jdete do takzvané první linie v boji proti koronaviru reagovala rodina a přátelé? Rozmlouvali vám to?
Nějaké obavy jsem si vyslechla, ale jelikož momentálně zůstávám v Praze, nebyl ze strany rodiny důvod ke strachu z nakažení. Zprvu byla situace vypjatější, po týdnech se obavy zmírnily a zase jsme začali o všem vtipkovat, počínaje mundúry, konče náhodným odkašláním při rodinném hovoru.
A jak trávíte čas v karanténě?
Snažím se sportovat. Sleduji seriály, čtu i jiné knihy než ty do školy a nedávno jsem sázela semínka různých bylinek. Jsem nadšenec do jarních úklidů a konečně jsem přerovnala knihovnu.
Zdroj: Berounský deník I Autor: Miroslav Elsnic
