Co vás přivedlo ke zdravotnictví?
Vlastně to byl můj bratr a moje teta. Ve škole jsem se učila dobře, vzala jsem si však do hlavy, že chci být kadeřnicí. Kvůli kvótám, které se tenkrát pro jednotlivá povolání přidělovaly, jsem se na kadeřnici nedostala. Vystudovala jsem tedy dvouletou ekonomickou školu, a protože jsem se dobře učila, můj bratr, který v té době studoval vysokou školu v Plzni, mě přesvědčoval, ať ve studiu někde pokračuju. Teta mi zase vyprávěla, jak se kdysi musela jít učit kuchařkou, protože ji nevzali ke studiu na porodní asistentku. Vrtalo mi to hlavou, až jsem si řekla, že se na tento obor zkusím přihlásit. A vyšlo to. Tak jsem začala studovat na střední zdravotnické škole v Plzni, obor porodní asistentka.
Pamatujete si na své začátky?
Už během studia jsem o prázdninách chodila sem, do hořovické nemocnice na dobrovolnou praxi. Značnou část prázdnin jsem se sestrami pracovala na porodním sále. Strašlivě mě ta práce chytla. Po maturitě jsem tady nastoupila na gynekologicko-porodnickém oddělení u maminek na šestinedělí. První týden jsem chodila na ranní se starší kolegyní. Po týdnu přišla vrchní sestra a řekla: Hele, ty jsi docela šikovná, půjdeš do služeb. Postupně jsem pracovala na šestinedělí, na gynekologii, na porodním sále…
Když byste to srovnala, která práce vás baví víc?
Ještě před třemi lety jsem byla vrchní sestrou na gynekologicko-porodnickém oddělení, takže vím, že s vedoucí pozicí přibývá administrativních činností na úkor práce odborné. Přechod z vrchní na hlavní sestru byl tedy pro mě jednodušší. Zkusit něco nového mě trochu motivovalo přijmout výzvu a i v tom zralejším věku pozici hlavní sestry zkusit.
Nemocnice má dvě akreditace: ISO a SAK…
Když jsme se rozhodovali, jak kvalitativně nemocnici posunout vpřed, tak jsme uvažovali o akreditaci udělovanou Spojenou akreditační komisí (SAK), ale měli jsme obavy, že na ni nemáme. Zkusili jsme tedy projít akreditací ISO, kterou uděluje Český institut pro akreditaci a je trochu jednodušší. Zvládneme-li ji, dopilujeme systém a zkusíme SAK. Všechno dopadlo dobře. ISO jsme již obhájili potřetí, SAK budeme příští rok obhajovat poprvé, tedy po třech letech od jejího získání.
Je známo, že máte velice přívětivou porodnici
O naši porodnici je opravdu velký zájem. Hořovice mají 7000 obyvatel a ročně tu porodí více než 1500 maminek. Bude-li se situace vyvíjet jako dosud, letos máme našlápnuto až na 1700 porodů. Jenom v srpnu u nás porodilo 162 žen, což je opravdu úspěch.
Ale co tomu úspěchu předcházelo?
Především šlo o dlouholeté budování porodnice. Po revoluci jsme zvažovali, co s naší provinční porodnicí se zhruba 400 porody ročně uděláme, jak ji zlepšíme a zatraktivníme. Ještě před rokem 1989 jsme díky primářce novorozeneckého odd. MUDr. Veškrnové jako jedni z prvních zavedli rooming-in systém. Bylo nám jasné, že porody a porodnické oddělení musíme pojmout jinak, než bylo tehdy běžné. Porodní asistentky projednaly všechny aspekty s lékaři a tak jsme byli mezi prvními porodnicemi, kde byl dovolen doprovod tatínka u porodu. Ještě za ředitele MUDr. Jedličky jsme začali s rekonstrukcí porodních sálů, aby byly útulnější a maminky se cítily víc jako doma. Ze všeho nejdůležitější je ale přístup personálu, i když pochopitelně i to prostředí hraje roli. Právě díky hezkému prostředí a příjemnému personálu ženy chtějí rodit u nás. Každému nově nastupujícímu zaměstnanci říkáme, že chceme, aby se v porodnici rodičkám líbilo, byly spokojené. Kdo z personálu toto nepochopí, musíme mu dát jasně najevo, že nebude možné, aby tady pracoval. Jde nám o kvalitní péči. Majitel nemocnice Ing. Zavalianis do rozvoje oddělení šestinedělí a neonatologie investoval také značné finanční prostředky.
Vaše porodnice má od roku 2014 statut perinatologického centra…
Ano, dalo by se říct další stupeň na cestě ke zlepšení. Jedním z důvodů pro budování centra byly také časté otázky maminek předčasně narozených dětí, které jsme museli převážet na jiná pracoviště: Kde je moje miminko, proč nemůžu být s ním? Chápali jsme, že odloučení od dítěte není pro novopečenou matku ani miminko dobré. Uvažovali jsme jak to zařídit, aby tady nezralé děti mohly zůstávat s maminkami. Jediná cesta byla přiblížit se s péčí o tohoto novorozence k maminkám, abychom jim děti nemuseli odvážet. Cesta byla poměrně náročná a po nástupu primářky MUDr. Dokoupilové na neonatologii a společné spolupráci s gynekologicko-porodnickým oddělením v čele s primářem MUDr. Klánem se podařilo vybudovat perinatologické centrum. Dnes jsme schopni se o nezralé děti dobře postarat, takže u nás mohou rodit ženy již od 32. týdne těhotenství.
O dynamickém rozvoji nemocnice svědčí i to, že jste před dvěma lety otevřeli oddělení pro děti vyžadující chronickou resuscitační a intenzivní péči.
Myslíme si, že jsme byli úplně první nemocnice v republice, která toto oddělení vybudovala. Dětí vyžadujících chronickou resuscitační a intenzivní péči je hodně a potřebují ji z různých důvodů. Běžně bývají tyto děti ošetřovány na dětských JIP. Naše oddělení, pod vedením primáře MUDr. Blažka poskytuje dětem přívětivější prostředí. Může je, prakticky bez omezení navštěvovat rodina, snažíme se, abychom jim aspoň trochu vylepšili život, když už se k nim osud zachoval tak macešsky. Plánujeme oddělení ještě rozšířit.
Specializujete se také na operační řešení Crohnovy choroby
Výskyt Crohnovy nemoci stoupá, bohužel často i u mladých lidí, kteří k nám mnohdy přicházejí ve vážném stavu, kdy předchozí léčba dlouhodobě selhává. Snažíme se jim pomoci chirurgickou léčbou. Musím říct, že dobré výsledky máme především díky primářce MUDr. Šerclové, která je spolu MUDr. Sequensem hlavním operatérem této choroby.
Čím ještě se může vaše nemocnice pochlubit?
V létě jsme začali stavět firemní školku, což jistě uvítají všichni zaměstnanci. Bude mít 28 míst a její režim pochopitelně přizpůsobíme časovým potřebám zaměstnanců. Právě vypisujeme výběrové řízení na učitele mateřské školy. Také jsme dostali grant na paliativní péči a budeme rozjíždět paliativní péči pro dospělé i děti. Odborným garantem je primářka dětského oddělení MUDr.Mojžíšová. Zatím se v tomto oboru budeme hodně vzdělávat a učit se všude tam, kde mají s paliativní péčí zkušenosti. Pro začátek bychom chtěli na interně zřídit pokoj, který by sloužil pro nemocného i rodinu aby zde mohla trávit co nejvíce času.
Pociťujete nedostatek sester?
Neznám nemocnici, která by mohla říct, že má všechna sesterská místa obsazena. Chodí k nám na praxi studentky Střední zdravotnické školy v Berouně. Některé sem pak nastoupí, protože nemocnici znají a líbí se jim tady. Snažíme se se sestrami hodně pracovat. Pokud to jde, vycházíme jim vstříc se zkrácenými úvazky. Podporujeme jejich další vzdělávání úpravou služeb tak, aby mohly chodit dále do školy. Majitel do vzdělávání všech zaměstnanců hodně investuje, studujícím sestrám na vysoké škole platí každý druhý semestr.
Poskytujete personálu ještě nějaké další benefity?
Poskytujeme příspěvek na penzijní připojištění, který je ve výši tří procent z hrubé mzdy zaměstnance. Čím víc času člověk pro nemocnici odpracuje, třeba tím, že vezme službu za chybějící pracovníky, tím mu roste mzda a tedy i výše příspěvku. Máme také smlouvu s penzionem ve Špindlerově Mlýně a na Šumavě, kde naši zaměstnanci mohou za poměrně slušnou cenu pobýt. Letos už potřetí poslal majitel z nemocnice 15 zaměstnanců bez ohledu, zda jde o kuchaře, sanitáře či lékaře na dovolenou do Řecka. Poprvé zájezd dostali dlouholetí dobří pracovníci. Dnes si pracoviště mohou sama anonymně formou ankety určit, kdo si poukaz zaslouží. Zájezd obsahuje poukaz i pro rodinného příslušníka, takže jde o moc pěkný benefit.
Odcházejí od vás sestry také do zahraničí?
Za poslední tři roky jsem se s takovou nesetkala. Ale samozřejmě sestry občas odcházejí, protože se vdávají, mění bydliště, důvody jsou různé, někdy i finanční. Nebo když dojíždíte a dostanete výhodnou nabídku v místě bydliště, není co řešit. Určitý počet odchodů je přirozený a nelze mu zabránit.
Projednává se novela zákona č. 96/2004 Sb. Jaký je váš názor na navrhovanou podobu vzdělávání sester? Vyřeší nedostatek sester?
Myslím, že nedostatek sester novela úplně nevyřeší, nicméně platí, čím kvalifikovanější personál, tím lépe. Nejsem ale úplně přesvědčená o tom, že na všech pozicích musí být stejně kvalifikovaný personál. Za dobu své praxe pamatuji sestry, které se hlásily na čtyřletou zdravotnickou školu, ale stejně jako já měly jedničky či dvojky na vysvědčení. Dělaly jsme přijímačky z češtiny, matematiky, z biologie a ústní pohovor. Šlo o zásadní výběr, kterým neprošel každý. Dneska se na tu školu hlásí i děvčata a chlapci se čtyřkami.
Ozývají se hlasy, že dnešní podoba SZŠ nemá potřebnou úroveň, že je moc všeobecných předmětů na úkor odborných…
Za doby mých studií nám všechny odborné předměty přednášeli lékaři, kteří nás také zkoušeli. Výjimkou byla porodní asistentka s dlouholetou praxí v nemocnici. Výuka byla více zaměřena na praxi. Projde-li chystaná novela legislativním procesem, je otázkou, jaká náplň se tomuto vzdělávání dá. Co se ve výuce na SZŠ změní, jaká náplň učiva pro sestry bude v jednotlivých ročnících, kdo tam bude učit, zda to budou lidé z praxe, kteří umí problematiku vysvětlit a doložit na příkladech. Dodnes si pamatuji případy vztahující se k výuce, o nichž nám lékaři vyprávěli v hodinách, později se mi v praxi moc hodilo že o nich vím Nebyla to suchá teorie, ale i zajímavé kasuistiky z praxe, které si budu pamatovat do smrti. Nejen na tom ovšem závisí jaké budou budoucí sestry. Nejde říct: tenkrát to bylo dobře a teď je to špatně. Ale je třeba připravit náplň učiva tak, aby sestry byly na praxi dobře připraveny.
Co administrativa?
V poslední době se snažíme všechny činnosti, které sestry zatěžují a které jdou, převést na jiné pracovníky. Na všech pracovištích jsme zřídili administrativní pracovnice, které připravují chorobopisy k archivaci, vyřizují s pojišťovnami různé doklady, objednávají zdravotnický materiál a sledují jeho zásoby, organizují zajištění pravidelných prohlídek přístrojů i jejich opravy. Tyto práce dříve dělaly vrchní a staniční sestry. My ale chceme, aby ty nejkvalifikovanější sestry byly co nejvíc u pacientů a s personálem, abychom je zbytečně nezatěžovali administrativou. Od příštího roku plánujeme i přenesení proškolování personálu vždy na odborníka v dané tématice jako např. proškolování bezpečnosti práce, požární ochrany, informační technologie, třídění odpadů apod., aby vrchní a staniční sestra měly čas jej zaučovat v odborné problematice. Myslím, že se nám to daří. Ze začátku byly některé vrchní sestry zásadně proti administrativním pracovníkům, ale teď jsou rády. Na chirurgickém oddělení jsme měli jednu administrativní pracovnici pro dvě stanice. Teď jsme museli přijmout druhou, a postupně vytipováváme další činnosti vyplývající z provozu, které se na ně mohou delegovat.
Co je na vaší práci nejkrásnějšího?
Mám vždycky radost, když do nemocnice přicházejí mladé sestry, které se podaří vychovat tak a stabilizovat, aby časem mohly nahradit ty starší. Nebo když otevřeme nové oddělení, jako byl OCHRIP, které nikdo neměl, že se nám podařilo sehnat lidi, kteří to dokážou. Také je moc příjemné, když za mnou přijde lékař z ortopedie a říká: Paní hlavní, tak si představte, naše děvčata fakt zabodovala, před chvíli se jim podařilo úspěšně resuscitovat, jsou moc šikovná. Radostí mě mrazilo po celém těle, tak jsem šla a koupila jsem jim dort. Takové drobnosti, které člověka potěší. Někdo třeba může nadávat na všechny ty certifikace, ale děvčata jasně vědí, co mají dělat, mají správně popsané pomůcky, vědí, kde jsou uloženy, každý ví, kam má sáhnout. A tohle všechno přispívá k tomu, že v nemocnici funguje jednotný řád. Těší mě dynamika nemocnice. Ze zkušenosti vím, že pro dobrý kolektiv je důležité, aby tam byly zastoupeny všechny věkové kategorie. Jsem přesvědčená, že každá věková skupina je něčím specifická a má co nabídnout. S příliš mladým kolektivem jsou problémy se zajištěním provozu oddělení. Všichni mají malé děti… Jsou-li v něm i zralejší pracovníci, vytváří se rezerva, která v případě potřeby oddělení drží. A naopak, když přijdou novinky, třeba elektronická dokumentace, tak obvykle ty starší říkají: zase nějaké novoty, co to na nás zase chystáte. Ale ti mladí řeknou: nebojte se, to dáme a prostě to zvládnou. Kolektiv sestavený z různých věkových kategorií se neustále vzájemně formuje, aniž si to uvědomuje.
Máte nějakou metodu jak personál řádně sladit?
Trvalo nám to několik let, než jsme mohli říct, že víc než 90 procent lidí je schopno tento systém pochopit a akceptovat. Máme institut stížností, kam pacienti mohou psát stížnosti i na chování personálu. Musím říct a jsem tomu velmi ráda, že na sestry je stížností velmi málo. S lidmi se musí pracovat. Před třemi lety přišla sestra – zdravotní asistentka a plakala, že nezvládá práci. Udělali jsme přesuny v kompetencích, službách a podobně a dneska je šťastná, spokojená, pracuje velmi dobře a bude obhajovat bakaláře. Když nastoupí někdo po škole, vždycky vrchním říkám, že není nic jednoduššího, než mu dát najevo, že nic neumí, je hloupý a nešikovný. Znemožnit ho a odstřihnout od práce. Nejspíš pak odejde znechucený a třeba i mimo obor. Ale přijmout ho, něco ho naučit a udělat z něho dobrého pracanta, to je kus umění. Je třeba hledat a zvažovat, v čem je dobrý a na to navázat a formovat ho. Vybrušovat jako diamant. Je třeba mu pomoci najít to správné místo, třeba i na jiném pracovišti, ale aby mu práce sedla a bavila ho. Kolektiv je něco jako orchestr. Je-li dobře sladěný, odpovídají tomu i pracovní výsledky.
Markéta Mikšová
