S jakými pocity jste před deseti lety přijal zprávu o plánované privatizaci nemocnice?
O připravované privatizaci jsme věděli. O tom zda bude, nebo nebude, jsme rozhodovat nemohli. Tenkrát se privatizovalo leccos. Já osobně jsem moc obav neměl. Gynekologicko-porodnické oddělení se rozvíjelo a nedovedl jsem si představit, že by nám někdo mohl škodit. Jen jsem nevěděl, zda bude lepší mít za vlastníka stát, nebo soukromníka.
Měl jsem spíš obavu o osud soukromníka, protože zdravotnictví bylo vždy ztrátové a štědrá ruka státu nenechala nikoho zkrachovat, pokud šlo o péči o nemocné.
Jak proběhlo vaše první setkání s novým majitelem? Jak na Vás zapůsobil?
První setkání proběhlo na našem oddělení, kde majitele jako neznámou osobu sekundářka vykázala z oddělení se slovy - že se jedná o ženské oddělení a cizí chlapi tu nemají co dělat. Už nevím, co na to řekl.
Já sám jsem už z prvních vět poznal, že majitel má snahu nemocnici rozvinout, že to nebude lehké pro něj ani pro nás. Obavy z vytunelování nemocnice a provozu jen po dobu povinných pěti let jsem neměl. Majitele jsem poznal jako normálního člověka, jehož přání je vybudovat velké zařízení s vysokou kvalitou.
Jak byste zhodnotil desetiletí po privatizaci? Co se povedlo, co ne, co by se mohlo udělat lépe?
Rozvoj celé nemocnice v Hořovicích a v Berouně daleko předčil mé očekávání. Obě nemocnice se změnily k nepoznání. Prostředí je na úrovni, kterou jsem si vždy představoval.
Já sám jsem rád, že jsem se dožil nových oddělení, kde je pro personál i pacientky důstojné prostředí.
Vedení nikdy nezasahuje do postupů léčby. Pacienti dostávají léčbu, jakou potřebují. Na pacientech se nešetří.
Musím i ocenit nulovou toleranci ke stížnostem pacientů na personál.
Ve světle rozvoje a výše investic se těžko hledají negativa. Vždy lituji, když odchází někdo ze zaměstnanců, které vnímám jako poctivé pracovníky, kterým, stejně jako mě, vždy šlo o prospěch ústavu.
