Další úžasná zpráva na sebe ale nenechala dlouho čekat. Fotografie z cyklu „Naděje“, které byly součástí zmiňované sbírky jsou aktuálně vystaveny v rámci výstavy Czech Press Photo 2023 v prostorách Nové budovy Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstava 29. ročníku novinářské soutěže Czech Press Photo, kterou v minulém roce shlédlo přes 60.000 návštěvníků, potrvá až do konce srpna.
„Těší mě, že i tímto způsobem je možné šířit osvětu o tomto u nás stále ještě poměrně tabuizovaném tématu. A ještě více mě těší, že výše finančních darů, kterými veřejnost přispěla na fungování DIOP Nemocnice Hořovice, právě dosáhla 300.000,-. Za to všem patří můj neutuchající obdiv a za všechny ohromný dík,“ děkuje fotograf Michael Hanke všem, kteří pomohli.
A kdo vlastně Michael Hanke je, jak dlouho fotí a jak se k fotografování dětí na dětském oddělení DIOP dostal?
Jak dlouho se věnujete fotografování?
Fotím teprve od svých 40 let, kdy jsem si ke svým narozeninám pořídil svůj první fotoaparát, kterým fotím dodnes. Letos mi bude 52 let. Za tuto stále poměrně krátkou dobu jsem už pracoval na 20 fotografických cyklech. Většinu z nich fotím dlouhodobě, neboť se potřebuji dostat do hloubky, nikoli jen „klouzat“ po povrchu. A ač jsou témata rozdílná – od tanečních zábav seniorů, přes dětské šachové turnaje, cirkus, první svaté přijímání, rodinnou pohřební službu, až po lidi žijící s handicapem či aktuálně právě soubor dokumentující každodenní život na DIOP oddělení v hořovické nemocnici – tak jedno mají všechna tato témata společné. Zajímají mě obyčejní lidé a jejich neobyčejně „obyčejné“ životy. Společným motivem prakticky všech mých dosavadních fotografických souborů je připomínat lidem, že ty nejkrásnější životní momenty jsou dostupné nám všem. Můžeme si je dopřávat úplně všichni, přesto je máme tendenci stále častěji přehlížet. Poukazuji na místa, kde je svět ještě stále v pořádku. A ač se může zdát, že cyklus, který aktuálně fotím v Nemocnici Hořovice na DIOP, z výše řečeného vybočuje, není tomu tak. Ačkoli je to téma určitě závažné a prostředí by se možná mohlo zdát smutné, nacházím na DIOP neuvěřitelně silné a krásné okamžiky – jak mezi personálem a dětskými pacienty, tak mezi rodiči a jejich dětmi, ale i mezi lékaři, nelékařským presonálem a rodiči. To vše se snažím na svých fotografiích zachycovat, jak nejcitlivěji to jen dokážu. Po krátké diskuzi s paní primářkou MUDr. Exnerovou jsme dali tomuto cyklu název „Naděje“, neboť jsme se shodli, že vyjadřuje to nejdůležitější, pro všechny, kdo se na tomto oddělení pohybují. Jak velmi správně řekla paní primářka Mahulena Exnerová v jednom ze svých rozhovorů: „Rčení, že naděje umírá poslední, platí i v případě, kdy naděje na uzdravení není. Může to být třeba naděje na to, že celá rodina bude moci být spolu doma, že společně stráví následující týdny, měsíce a někdy možná i roky, dle jejich vlastních představ.“
Jste synem známého fotografa Jiřího Hankeho, vedl vás k fotografování?
Prakticky celá naše rodina se věnuje fotografování, většina již od dětství. To jen já si dal takto na čas a začal až ve zmíněných čtyřiceti letech. Vzhledem k tomu, jakým tématům se věnuji, si však troufám tvrdit, že kdybych začal fotit třeba o 20 let dříve, někdy kolem dvacátého roku věku, moje fotografie by postrádaly potřebnou hloubku, byly by ploché. Vždyť co jsem věděl o životě před dvaceti lety? Jsem toho názoru, že jsem si musel nejprve v životě něco odžít, abych mohl nyní správně vycítit ty pravé okamžiky, kdy je třeba zmáčknout spoušť na mém fotoaparátu. Takže když se mě lidé ptají, jestli mi není líto, že jsem nezačal fotit již dříve, tak jim bez dlouhého přemýšlení okamžitě odpovídám, že není, že všechno je tak, jak má být. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Vzhledem k tomu, že otec nejenom fotografoval, ale i přes 40 let kurátorsky vedl svoji galerii v České spořitelně v Kladně, kde zároveň pracoval, nemohl jsem pochopitelně zůstat fotografií nedotčen. Účastnil jsem se desítek vernisáží, které táta během té spousty let ve spořitelně zorganizoval, a tak nějak podvědomě to celé vnímal, přestože jsem se tou dobou zajímal více než o fotografii o počítače a informační technologie, což byl můj velký koníček prakticky již od dětství. A díky tomu, že i dnes kromě focení nadále pracuji v IT oboru, kde si vydělám dostatek peněz na to, abychom mohli spolu s manželkou finančně zabezpečit naši rodinu, mohu si ve fotografii dovolit jeden velký luxus – vybírat si témata, kterým se budu věnovat. Nemusím fotit jen pro peníze a mohu se v klidu věnovat příběhům, které mě osobně něčím zaujmou, kde mohu poznat nové zajímavé lidi a jejich silné životní příběhy. Často říkám, že díky fotografii jsem na řadu důležitých věcí v životě přišel zřejmě mnohem dříve, než kdybych nefotil. Jsem fotografii vděčný za to, že mě udělala takovým, jakým jsem a díky focení lidí jsem poznal, co je v životě opravdu důležité, tedy alespoň pro mě.
Byl jste několikrát oceněn v soutěži Czech Press Photo a dokonce jste celkem dvakrát – konkrétně v letech 2017 a 2019 – uspěl i v nejprestižnější fotožurnalistické soutěži na světě World Press Photo. Kterou fotografii považujete za svou nejlepší?
Tak na tohle vám odpovědět nedokážu. Všechny fotografie, které jsem se rozhodl publikovat, jsou něco jako moje „děti“. Mám je rád všechny a nedokážu upřednostnit jednu na úkor jiné. V době, kdy je svět každým dnem zavalen miliardou nových fotografií, zastávám názor, že je třeba zůstat „střídmý“ co se týká frekvence publikování nových fotografií. Zastávám rovněž názor, že fotograf je jen tak dobrý, jako je jeho nejslabší fotografie, kterou zveřejnil. Proto si v některých případech nechávám patřičný časový odstup, než se rozhodnu fotografii zveřejnit. Nechávám ji nejdříve nějaký čas působit sám na sebe. Co se týká mých ocenění na prestižních fotografických soutěžích, tak těch si samozřejmě moc vážím. Tím spíše, když vidím, kolik nových fotek denně na světě vzniká a když si uvědomím, jak je hodnocení kvality fotografií subjektivní záležitostí. Nicméně spíše, než abych se chlubil tím, kolik jsem těch ocenění již získal, je pro mě mnohem důležitější to, že úspěch na těchto renomovaných soutěžích vám zaručuje, že se vaše fotografie – a příběhy, které jejich prostřednictvím vyprávíte – dostanou k lidem doslova po celém světě. Tak například, díky mému úspěchu na World Press Photo v roce 2019 se souborem fotografií „Nikdy ho neviděli brečet“ o handicapovaném sportovci Zdeňku Šafránkovi tyto fotografie doslova obletěly svět a mohly tak pozitivně motivovat lidi po celém světě, které postihl podobný osud, jako Zdeňka. Díky mým fotkám mohou vidět, že šťastný a naplněný život může člověk žít i poté, kdy mu úraz či nějaká jiná nešťastná náhoda radikálně změní život. I kdybych tímto způsobem pomohl byť jen jednomu člověku na celém světě, mohu večer doma usínat s pocitem naplnění z toho, že dělám věci, které mají smysl.
Jak jste se dostal od fotografování tanečních zábav seniorů a dětských šachových turnajů k focení nemocných dětí u nás na DIOPu?
To byl postupný posun od „rozvernějších“ témat k „vážnějším“, mohu-li to takto říci, čímž ale v žádném případě netvrdím, že se časem opět nevrátím fotit třeba do cirkusu, kde jsem tehdy s foťákem na krku strávil opravdu hodně času. Již při focení cyklu o Zdeňkovi, o kterém jsem se již zmiňoval, jsem přišel na to, že se mezi lidmi žijícími s handicapem cítím strašně fajn, že ti lidé – tedy alespoň ti, které jsem měl možnost fotografovat díky tomu, že po úrazu či jiné události nezanevřeli na život, a naopak ho začali prožívat naplno – jsou nesmírně pozitivní, že z nich vyzařuje neskutečně pozitivní energie. A hned jsem věděl, že bych chtěl, aby se tato pozitivní energie prostřednictvím mých fotografií šířila dál, mimo jiné i mezi lidi, kteří se se svým handicapem dosud vyrovnat nedokázali. Ukázat jim možnou cestu, motivovat je příběhy jejich kolegů, které postihl podobný osud. Zjistil jsem tak, že mnozí lidé, kterým se ze dne na den převrátil život naruby, se nejenom dokázali ubránit pocitům beznaděje a depresí, ale že naopak dokázali tuto nepřízeň osudu „přetavit“ v pozitivum a mnozí z nich se dnes netají tím, že jejich život se nyní stal dokonce plnohodnotnějším. A já se snažím o to, aby to na těch mých fotografiích bylo vidět, že to tak opravdu je, což je podle mého názoru pro spousty dalších lidí, které potkal nějaký nepříjemný osud, nesmírně povzbuzující pocit. Postupně jsem tak fotil rodinný život handicapovaného sportovce Šafránka, paraboxery, parahokejisty, či dvanáct úspěšných, silných a krásných žen z Cesty za snem, kdy každá z nich žije s jiným druhem handicapu. A nyní již téměř půl roku jsem nesmírně vděčný za to, že mi nejenom paní primářka Exnerová, ale celý její tým od prvního do posledního člověka, dali důvěru dokumentovat toto nesmírně citlivé téma u vás na DIOPu. Těžko bychom hledali nějaké jiné místo na světě, kde se mísí tak různorodý pelmel pocitů – silný mix smutku, ale i radosti, bolesti, trápení, ale i smíchu, a zároveň tolik láskyplného citu a bezmezné touhy po naději.
Fotíte děti na DIOP v Nemocnici Hořovice. Jaký byl váš motiv? A překvapilo vás něco?
Předně, chci tímto souborem vzdát hold celému týmu DIOPu pod vedením skvělé paní primářky. Dlouho jsem nepotkal tolik úžasných lidí na jednom místě. Všichni jsou jak velcí profesionálové, tak zároveň velice empatičtí lidé se srdcem na pravém místě. To jsem vycítil okamžitě, prakticky již během prvního focení. Z těch lidí úplně vyzařuje oddanost k jejich práci na DIOPu. Je vidět, jak je tato velice náročná, ale zato nesmírně smysluplná činnost naplňuje. Myslím, že všichni, kdo pracují na tomto oddělení, vědí velice dobře, co je v životě opravdu důležité, neřeší malichernosti a nehoní se za falešnými ideály, tak jako spousta jiných lidí kolem nás. Přestože je jejich práce nepochybně nesmírně fyzicky i psychicky náročná, mohou usínat s krásným pocitem, že svůj život zasvětili něčemu, co má hluboký smysl. Přesně tohle jsem já přestával pociťovat ve svých 40 letech, tedy v době, kdy jsem se ještě nevěnoval fotografii, ale jen informačním technologiím. Práce v IT mě stále více přestávala naplňovat a jak jsem již zmínil výše, byl tento okamžik impulsem k tomu, že jsem začal ve svých čtyřiceti letech fotografovat. A jestli tu po mně něco zůstane, tak to budou, kromě našich svědomitě vychovaných dětí, tuším právě moje fotografie. Dalším důvodem, proč na DIOPu fotím, je tolik potřebná osvěta, které si toto u nás stále významně tabuizované téma jistě zaslouží. Zároveň jsem ke svému velikému potěšení zjistil, jak moc znamenají tyto fotografie pro rodiče vážně nemocných dětí. Ani ve snu by mě nenapadlo, nejenom že prakticky od všech dostaneme souhlas k fotografování, ale že většina z nich ještě nesmírně tomuto „osvětovému“ projektu fandí a podporuje ho. Jsou za ty moje fotografie jejich statečných dětiček natolik vděční, že mě to až uvádí do rozpaků. S některými z nich jsem se dokonce dohodl, že je budu fotografovat i v jejich domácím prostředí, což dalo celému cyklu další silný rozměr. V neposlední řadě bych chtěl tentokrát – a je to vůbec poprvé v mé dosavadní krátké fotografické kariéře – prostřednictvím tohoto fotografického souboru motivovat co nejvíce lidí k tomu, aby DIOPu odeslali finanční dar prostřednictvím Nadačního fondu Žirafka. Díky již zmíněným úspěchům na prestižních fotografických soutěžích jsem docílil toho, že moje zdi na sociálních sítích (konkrétně na Facebooku a na Instagramu) sleduje již přes 10 tisíc lidí. Tak jsem si řekl, že je zkusím oslovit a vyzvat je, aby zvážili zaslání finančního daru DIOPu. Když jsem od paní primářky slyšel, že celou řadu pro děti důležitých aktivit, jako je například canisterapie a hipoterapie, ale také nákup některých potřebných pomůcek zdravotní pojišťovny nehradí a jak náročné je shánění potřebných financí, řekl jsem si, že je to to nejmenší, co mohu udělat. Aspoň to chci zkusit. Tuto svoji čistě osobní iniciativu (kampaň) jsem nazval „DARUJME NADĚJI“ a budu doufat, že se mezi lidmi, kteří si to vzhledem ke své finanční situaci mohou dovolit, najde co nejvíce těch, kteří po shlédnutí mých fotografií z tohoto prostředí nebudou váhat zaslat DIOPu finanční dar – byť třebas i jen v symbolické výši. A lidem, kteří zašlou vyšší částku, navíc rád věnuji kteroukoli z mých fotografií dle jejich vlastního výběru napříč celým mým portfoliem – samozřejmě signovanou a v tomto případě navíc i s poděkováním. Snad nemusím dodávat, že na tomto projektu nemám v úmyslu vydělat ani jednu korunu – ba právě naopak – díky zmíněné kampani bych chtěl do DIOPu přinést pokud možno co největší finanční injekci, kterou si bezesporu za svoji práci zaslouží. Zároveň již s paní primářkou uvažujeme o uspořádání menší výstavy přímo v prostorách Nemocnice Hořovice, kterou by zakončila dražba všech vystavených fotografií, jejíž výtěžek by šel opět ve prospěch DIOPu. Tak budu doufat, že se najde hodně dárců se srdcem na pravém místě, kteří dobře vědí, že ten hřejivý pocit na srdci je k nezaplacení.
Kde můžeme vidět vaše fotografie?
Nejucelenější přehled najdete na mých stránkách. Aktuální informace o mé fotografické tvorbě pak získáte na mých profilech na Facebooku a Instagramu.
