Práce s lidmi je hezká ale náročná

21. 7. 2015

Paní Blanka Červenková je hlavní sestrou Nemocnice Hořovice už dva roky, předtím pracovala jako vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení, a hlavně má za sebou již 40 let práce v této nemocnici a tedy i ve zdravotnictví. Zná ji spousta lidí, vždyť z miminek, která prošla jejíma rukama, by bylo docela velké město. Tedy pamatují si ji hlavně maminky těchto dětí. O jejím působení v hořovické nemocnici a nejen o tom je následující rozhovor, který paní Červenková poskytla Podbrdským novinám.

Celý život Blanky Červenkové určuje hlavně její profese. Když ji po ukončení základní školy nepřijali do učení na kadeřnici, protože to nedovolovaly socialistické kvóty, rozhodla se, i díky svému bratrovi, který studoval v Plzni vysokou školu strojní, a také vzhledem k dobrému prospěchu, pro studium na střední škole zdravotnické v Plzni.

Ovlivnil vás někdo v tom, že jste si vybrala zrovna porodní asistentku?
Když mne nevzali na kadeřnici, tak jsem trucovala, že nepůjdu na žádnou školu, ale nakonec jsem šla do Příbrami na dvouletou ekonomickou bez maturity, pak jsem měla nastoupit do práce, ale brácha mě přesvědčil, abych dál studovala, tak jsem si vybrala zdravotnickou školu a osudová volba padla na porodní asistentku.

Kam jste po studiu nastoupila?
Již 18. června, ihned po maturitě, jsem nastoupila do nemocnice, kde mne zařadili na chirurgii, následně na obvod do Lochovic, a pak už následovalo gynekologicko porodnické oddělení. Také jsem se vdala, byla dvakrát na mateřské, s prvním synem 11 měsíců, s druhým rok, za celých 40 let jsme měla jenom asi 5 neschopenek, jinak pořád chodím do práce. Děti chodily do jeslí a hodně vypomáhali také rodiče. Nejprve jsme bydleli v bytovkách u nemocnice v Hořovicích, pak v bytě ve Višňovce a pak jsme si svépomocí postavili dům, v němž bydlíme již 35 let.

Jak pokračovala vaše profesní dráha?
Prošla jsem vším, ambulancí, oddělením gynekologie, šestinedělí, porodním sálem, než se udělaly centrální operační sály, tak se tam prováděly i gynekologické operace.

Zřejmě jste zažila i dost primářů...
Vlastně jsem je zažila všechny. Prvním byl pan doktor František Kolář, první vrchní sestrou byla Růžena Holmanová z Cerhovic, byli tady, když jsem nastupovala v roce 1975. Moc na pana primáře Koláře vzpomínám, protože to byla veliká osobnost. Dál to byl chvilku pan primář Ivan Popilka, který bohužel brzo zemřel, následovala paní primářka Marta Martínková, a pak už nastoupil pan primář Aleš Klán. Primáři se zde moc nestřídali, vrchní sestry vlastně taky ne – po paní Růženě Holmanové byla paní Jana Jankovská a já jsem byla historicky třetí vrchní sestra a byla jsem jí 20 let, nyní mne vystřídala paní Pavla Fíkarová z Podluh. 20 let jsem chodila do směn, pak 20 let ráno, nejprve jsem byla na pozici staniční sestry, pak vrchní sestry.

Můžete porovnat, čím prošlo porodnictví za těch 40 let?
Porodnictví prošlo obrovským vývojem, změnilo se toho strašně moc. Největším vývojem prošla péče o miminko, už jenom to, že jsou dnes maminky s dětmi na pokojích. Byli jsme jednou z prvních porodnic v republice, které měly miminka s maminkami na pokojích, to bylo ještě za paní primářky Dagmar Veškrnové z novorozeneckého oddělení. Následovala přítomnost tatínka u porodu, doprovázejících osob u porodu, volnost žen, aby měly možnost si rozhodnout, co u porodu chtějí a co ne. I příprava k porodu se změnila, pamatuji si dobu, kdy přišla maminka k porodu, a neexistovalo, aby nedostala klystýr a nebyla oholena.
I přístrojové vybavení se velice změnilo. Když jsem začínala v porodnici, tak na poslouchání miminka v bříšku jsme měli akorát uši a stetoskop, nyní máme ultrazvuk, doplery, slyšíme miminko a maminka ho slyší s námi. Maminky jsou velice informovány. Změnily se i používané materiály, sestřičky dříve musely sterilizovat stříkačky, dneska je spousta věcí jednorázových. I práce byla jiná, bylo hodně technické práce, např. když skončily gynekologické operace, bylo nutné natálkovat rukavice, prádlo dát do bubnu, všechno vysterilizovat, to dnešní personál nezná, ale je spousta jiných věcí. Musí se např. lépe vést dokumentace, vše se musí dokladovat. Ošetřovatelská péče dnes už není jenom o tom, že lékař něco naordinuje, a sestřička to splní a odškrtá. Dnes samotná sestra rozhoduje o mnoha věcech, dokonce v některých záležitostech je lépe školená než lékař. Sestry mají různá speciální školení.

Sestra tedy zřejmě v lecčem může doplnit a nahradit lékaře, který již tyto znalosti mít nemusí?
Lékař se svou kvalifikací nemůže dělat sestru, nemá její kvalifikaci a naopak.

V nemocnici je od loňského května perinatologické centrum, vysvětlíte mi jeho poslaní?
Jsme jednou z mála porodnic, kde mohou rodit ženy již ve 32. týdnu těhotenství, jsme na to personálně i přístrojově vybaveni. Dříve tady mohly rodit ženy od ukončeného 36. týdne těhotenství. V tomto týdnu těhotenství je děťátko již připraveno na vstup do života a nepředpokládáme naši výraznější pomoc. Dneska tady máme paní primářku Milenu Dokoupilovou, která k nám přišla z nemocnice u Apolináře, takže se umíme postarat o nedonošené děti.
Novorozenecké oddělení se stará o miminka, než jdou domů. Maminky po porodu jsou na oddělení šestinedělek, a miminko, pokud je v pořádku, je s maminkou. Pokud je však předčasně narozené, je na neonatologii, kde se o něj starají lékaři a sestry se specializací. Na tomto odd. máme i krásné pokoje pro maminky, které se zde učí o nezralé děti pečovat.

Získání statutu perinatologického centra je asi pro nemocnici velký úspěch, kdy vznikla tato myšlenka?
Asi před 25 lety jsme si uvědomili, že když má na tak malém městě, jako jsou Hořovice, zůstat porodnice, a navíc s malou spádovou oblastí - byla porodnice v Berouně, je v Rokycanech, v Příbrami - musí mít nějakou šanci na přežití. Musíme tedy nabídnout něco navíc. A rozhodli jsme se nabídnout péči o nezralé novorozence. Tuto myšlenku jsme začali prosazovat s panem primářem Klánem, protože maminky se nás ptali, co v případě, když děťátko nebude donošené. Říkali jsme jim, že je odvezeme, tedy maminku, ještě před porodem, nebo miminko po něm, což bylo špatně, protože maminka zůstala tady a chtěla být s dítětem a to jsme chtěli taky. Řada dětských lékařů i sester se na nás zlobila, cože si to vymýšlíme, že tady nikdy žádná velká porodnice nebude, jsme jenom malé město, tady se vždy budou rodit jenom donošené děti. Ale my jsme říkali, že to chceme zkusit, a tak jsme zkoušeli, nabalovali porody, získávali personál. Pamatuji se, že tehdejší ředitel doktor Tomáš Jedlička za námi přišel, měli jsme 400 porodů, a řekl nám, že rekonstrukce porodních sálů bude, když slíbíme, že bude alespoň 600 porodů za rok. Splnili jsme. Pak pan primář Klán slíbil porodním asistentkám z porodního sálu, že pokud dosáhneme 1000 porodů za rok, zaplatí jim dovolenou v Egyptě, a slovo dodržel.
Loni jsme překročili hranici 1500 porodů a letos se zde narodilo 35. tisící miminko od založení porodnice, a tak vidím, že naše tehdejší vize byla správná.
Samozřejmě nárůst byl pozvolný a trval 20 let. Dnes si možná málokdo uvědomuje, že zánik porodnice v Berouně nemá na svědomí nový majitel, ta zanikla již předtím, protože tam bylo málo porodů. Tady se udělala rekonstrukce porodních sálů a začalo se modernizovat již před privatizací i v přístupu k maminkám, takže maminky sem začaly chodit a berounskou porodnici samy opustily. Berounská porodnice se zavírala zhruba s 200 porody za rok, tehdy jsme měli již oněch zmíněných 600 porodů.

Jaký je rozdíl mezi prací vrchní sestry na gyn.por. oddělení a nyní na pozici hlavní sestry celé nemocnice?
Teď mám na starosti cca 300 sester, všechny odbornosti. Na gyn.por. odd. to byla věc jednoho odboru, a sester bylo cca 40, rozhodovala jsem o tom, kdo půjde na jakou směnu, kam bude směřovat ošetřovatelská péče, v mém případě v oboru gynekologie a porodnictví. Nyní je toto práce vrchních sester jednotlivých oddělení. Ovšem, jako hlavní sestra ani nemohu dokonale obsáhnout všechny obory, spolupracuji s vrchními sestrami a jde nám o nastavení ošetřovatelské péče podle toho, jací pacienti se kde ošetřují, aby tam byl dostatek kvalifikovaného personálu, rozhoduji o tom, jaký personál budeme přijímat, koho pošleme do školy, jakou odbornost nemocnice potřebuje. Např. vznikem neonatologie a oddělení chronické a resuscitační péče o děti (OCHRIP) jsme museli poslat fyzioterapeuty na speciální školení a stáže na práci s nedonošenými miminky, nebo s dětmi na OCHRIPu.
Všechna oddělení jsou díky novému majiteli zrekonstruovaná, teď se bude stěhovat 2. polovina chir. odd. Pochopitelně porodnice přitáhla hodně lidí, ale je tady např. rok otevřeno nové oddělení chronické péče o děti, k nimž nebyl osud příznivý. Je zde specializace chirurgie na léčbu zánětlivých střevních onemocnění. Vždy musí nějaký obor vyčnívat, který přivede nové pacienty. Majitel hodně investuje do všech oddělení, nyní např. do klinických laboratoří. Tím pádem nejsme provinční nemocnice se standardní péčí.

Chybí vám na některých odděleních sestry? Odkud k vám přicházejí? Je zájem studovat zdravotnické školy?
Nejvíc kontaktů máme na střední zdravotnickou školu v Berouně, majitel dokonce poskytuje některým studentům stipendium, kteří pak mohou k nám nastoupit. Avšak např. z celého maturitního ročníku 17 studentů jenom tři jdou pracovat, jedna k nám, dvě do Prahy a ostatní jdou dál studovat. Nejnižší studium je dnes zdravotnický asistent, absolventi mají omezené kompetence v porovnání s registrovanými sestrami. Např. zdr. asistent nesmí sám aplikovat léky do žíly. Dneska musí sestra absolvovat bakalářské studium, aby mohla být sestrou bez odborného dohledu a požádat o registraci.
Trh spotřeboval sestry, které uměly jazyk, takže šly pracovat do kanceláří cestovního ruchu, odešly do zahraničí atd. Často se mluví o tom, na co všechno má nárok pacient, ale málo se mluví o tom, na co má nárok zdravotnický personál.
Sestry nám nastoupí, pak jsou těhotné, je to vždy v nějaké vlně, takže odejdou najednou tři z oddělení, třeba k dnešnímu dni bychom klidně přijali 6 sester, ale nikdy to není tak akutní, abychom museli nějaké oddělení zavírat. Dříve od nás sestry utíkaly do Prahy kvůli vyšším platům, dnes jsme se Praze s výší platů hodně přiblížili.

Sestry vám nejenom odcházejí a vracejí se, ale máte tady prý i rekordmanky, které jsou v nemocnici víc let než vy?
Máme dvě rekordmanky, je to paní Janička Srpová, která je zde 49 let a pracuje na interním oddělení a paní Anička Zpěváková je v nemocnici 48 let a pracuje na gyn. ambulanci a v ambulanci v Hostomicích. Pak je tady několik sester 40 let jako já, např. paní Drahuška Mráčková na ARO, paní Marcela Nešverová – sociální sestra, laborantka Maruška Kreisingerová atd. I když jsou některé z nich již v důchodu, tak je práce baví a nechtějí sedět doma.

Máte při vaší náročné práci čas na koníčky?
Mám dva koníčky, jedním jsou dva vnuci, staršímu Tadeáškovi je osm let, mladšímu Matýskovi jsou tři roky. S manželem jsme vychovali dva syny, hodně mi pomáhal, dnes se stará již půl roku o mladšího vnuka, protože nevěsta začala chodit do práce. Zvládá to moc dobře. Další můj koníček je fotografování, samozřejmě nejvíc fotím vnoučata, ale také si ráda vyfotím západ slunce u zbirožského zámku, pavučinu s rosou nebo dlouhozobku svízelovou, která večer lítá na muškáty. Z takových věcí mám radost. Oběma vnoučkům jsem do jednoho roku dělala fotky a k tomu jsem jim psala deníček.

Vaše přání čtenářům?
Je období dovolených, takže všem lidem přeji hezkou dovolenou. Naši nemocnici, aby využívali pokud možno hlavně na prevence, na které se hodně specializuje. A pokud se už budou muset léčit, tak jim přeji, aby od nás odcházeli spokojeni a s vědomím, že jsme jim pomohli vyřešit jejich zdravotní problém a že jsme tady pro ně a mohou se na nás kdykoliv obrátit.

Marta ŠeVac