Nemocnice Hořovice má v soutěži Sestra roku svou první finalistku. O nemocné se stará už 22 let
Více než polovinu života zasvětila Andrea Růžičková práci v hořovické nemocnici. Dnes vedoucí sestra tamní ortopedie už dvaadvacátým rokem dokazuje, že některá spojení jsou velmi silná. „Moje práce mě prostě baví. Pacienti u nás jsou ve velké míře spokojeni. Píšou nám, děkují a někteří se za námi i přijdou třeba po roce podívat. To nás potěší a také motivuje do další práce,“ říká devětatřicetiletá žena pocházející ze Stašova, vesničky u Zdic na Berounsku.
Andrea Růžičková se stala za hořovickou nemocnici první kandidátkou v historii soutěže Sestra roku. Odborná komise ji vybrala do tříčlenného finále 17. ročníku. Jistě při tom ocenila skutečnost, že zvládá organizaci práce oddělení, které kromě jiných nemocných ročně ošetří přes 800 pacientů s kloubními náhradami kyčle či kolena.
Jak jste se do soutěže dostala?
Přihlásila mě hlavní sestra hořovické nemocnice Blanka Červenková. Přišla s tím, že by bylo dobré do soutěže nominovat některé naše sestry a já bych měla být jednou z nich. Moc se mi nechtělo, nejsem soutěživý typ a nerada se někde ukazuji, ale na druhou stranu mě potěšilo, že mám takovou důvěru. Přihlášku jsem nakonec podepsala.
Proč?
I proto, že jsem si myslela, že se nemůže stát, aby mě vybrali. Teď jsem z toho v rozpacích.
Co pro vás znamená, že jste se stala finalistkou v kategorii Přímá ošetřovatelská péče?
Vážím si už toho, že mě naše hlavní sestra navrhla. Ovšem momentálně to pro mne znamená veliký stres. Musím dávat rozhovory a absolvovala jsem natáčení medailonku. Trvalo to celý den, natáčeli mne při práci. Je to něco nového a trochu se hlavního společenského večera bojím. Život televizní hvězdy by pro mě určitě nebyl.
Dá se to k něčemu přirovnat?
Samozřejmě vím, že v podstatě o nic nejde. V práci prožíváme úplně jiné stresy, když někoho zachraňujeme. Když jde o život, to je jiný adrenalin. Ale já se nerada ukazuji a narušuje to mé soukromí.
Jak se na účast v soutěži tváří vaše okolí?
Reakce lidí jsou různé. Ti, kteří mě znají dlouho, to berou dobře. Na jiných vidíte, že si myslí, kam jsem se to nacpala, že chci něco vyhrát. Třeba auto, ale to tam jako cena není… To mě docela překvapilo, je to určitá škola života. Myslela jsem, že za dvacet let praxe mě nic nepřekvapí, ale tohle mě zarazilo. Někteří lidé mi kladou zvláštní otázky. Možná je v tom trochu závist.
Když jste se dostala až do finále, už chcete vyhrát?
To ve mně pořád není, ale okolí po tom touží. Když pan primář řekne, že bych to měla vyhrát, tak to mě znervózňuje ještě víc. Vůbec o nic nejde, ať to vyhraje kdokoliv, určitě si to za svou práci zaslouží. Už jenom to, že na závěrečný večer pojedeme, je vítězství celého hořovického kolektivu sestřiček, lékařů i sanitářů a poděkování za naši práci.
Co říkají vašemu úspěchu právě kolegové lékaři?
Podporují mě, i když mě občas pošťuchují. Slyšela jsem, že si na slavnostní vyhlášení už zamluvili vstupenky. Určitě se na to těší. Jsou rádi, že se něco děje.
Říkáte, že nejste soutěživá, ale to asi neplatí o vašem třináctiletém synovi, kterého provázíte na mistrovská tenisová utkání.
Já se divím, po kom to má. Sice jsem také sportovala, ale závody mi nedělaly dobře. Myslím, že manžel je na tom podobně, ovšem syn touhu po vítězství v sobě má.
Jakému sportu jste se věnovala?
Celou základní školu jsem dělala sportovní gymnastiku ve Zdicích.
Co říkala rodina vaší nominaci do soutěže?
Ze začátku jsem nikomu ani neřekla, že jsem se někam přihlásila. Když jsem viděla přihlášku a v ní rubriky cizí jazyk, účast na stážích a podobně, tak jsem si říkala, že tam budu mít prázdné kolonky a nemůžou mě vybrat. Brala jsem to jako formalitu. Staršího syna čeká maturita a ten postup do finále okomentoval slovy, že ocenili to, jak jsem poctivá. Mladší mi zase říká, že jsem jeho šikovná maminka. Manžel mi drží palce a prožívá to, jak moc jsem z toho večera, který bude 28. března v karlínském divadle, nervózní.
Takže se na slavnostní vyhlášení moc netěšíte?
Těším se, ale také se bojím. Budou tam známé osobnosti a čekají mě odpovědi na různé otázky.
Třeba mezi nimi bude i ta, jak moc se za ta léta, co v něm pracujete, české zdravotnictví z pohledu sestry změnilo.
Moc. Máme mnohem lepší pomůcky a vybavení. Pracujeme v krásném prostředí. To v hořovické nemocnici je opravdu moc hezké, pro pacienty i pro nás. A hlavně se zvýšila kvalita ošetřovatelské péče a myslím, že i pacienti to pociťují.
Ubylo díky tomu i stresů?
To bych neřekla, ale když jsem tady začínala na chirurgii, měla jsem na starosti 35 pacientů a byla jsem na to sama. Někdy tam nebyl ani sanitář. Péče podle toho vypadala, to bychom si teď nemohli dovolit. Nebylo sice tolik úřadování a papírování, ale dnes je lepší zázemí. Máme například polohovací lůžka.
Jak jste se vlastně dostala z hořovické chirurgie na oddělení ortopedie?
Po mateřské jsem hledala něco s ranními službami a začala jsem pracovat na ortopedii jako příjmová sestra. Ona to není až taková změna, je to odnož chirurgie. Jsou to operační obory. I fakt, že jsem v Hořovicích 22 let, svědčí o tom, že jsem člověk, který nemá rád změny.
Mluvila jste o zlepšené péči o pacienty. Které nové přístroje u vás v budoucnu mohou využívat?
Máme slíbené nové motorové dlahy, neboť ty staré už nám dosluhují. Jsou to přístroje určené k pasivní rehabilitaci po totálních endoprotézách kolen. Pacientům je pomáhají natahovat a pokrčovat. V této souvislosti jsme si přáli a dostali na oddělení také vlastní rehabilitační sestřičku. Dostaneme také nové EKG, které nám pomůže na pooperačním pokoji. Snažíme se, aby hospitalizace byla co nejkratší, aby se lidé co nejdříve vrátili k normálnímu životu. To se nám daří, vždyť před deseti lety byla po totálních endoprotézách délka pobytu pacienta v nemocnici 14 dní a dnes to je jen polovina.
Jaké cíle si před sebe kladete jako vedoucí týmu téměř dvaceti lidí?
Chtěla bych, aby se nám ustálilo složení tohoto kolektivu a podařilo se nám udržet si kvalitní personál.
Co vás na této práci nejvíce přitahuje?
Mě to zkrátka baví. Nejvíce nás těší pochvaly pacientů, kteří tu jsou ve velké míře spokojeni. Píšou nám, děkují a někteří se za námi i přijdou podívat třeba po roce. To nás potěší a také motivuje do další práce.
Jak trávíte své volno?
Na koníčky mám hrozně málo času. Synův tenis v pražské Spartě vytěžuje celou naši rodinu. Když mám chvilku jen pro sebe, tak to je vzácnost. Jsem ráda, když můžeme s manželem zajít do kina, do divadla nebo si vyjedeme na lyže.
Profil
Andrea Růžičková
Vedoucí sestra ortopedického oddělení pracuje v Hořovicích již 22 let. Je vdaná, má dva syny. K jejím koníčkům patří návštěvy divadel a četba. „Andrea je nesmírně pracovitá a spolehlivá. Pochvaly se jí dostává i od pacientů, kteří oceňují především její schopnost empatie, pozitivní naladění, vlídnost a úsměv,“ hodnotí práci devětatřicetileté ženy hlavní sestra hořovické nemocnice Blanka Červenková.
Jaroslav Pešice, redaktor MF DNES
