Mé nemocnice by chtěli všichni, ale já je neprodám, říká řecký majitel středočeských špitálů Zavalianis

3. 3. 2017

Malá hořovická nemocnice se dnes kromě jiného honosí titulem největší porodnice středních Čech. Loni zde přišlo na svět rekordních 1701 dětí. Berounská, které se říkávalo údolí smrti, se po stamilionových investicích zase proměnila v nejmodernější rehabilitační zařízení v republice. Jezdí do ní lidé po ortopedických operacích, úrazech či mozkových příhodách z celého Česka. Do svých nemocnic už Zavalianis dle vlastních slov investoval 2,8 miliardy korun... Níže najdete část rozhovoru ing. Zavalianise pro časopis EKONOM.

Když Sotirios Zavalianis v roce 2007 hořovickou a berounskou nemocnici zprivatizoval, mnozí měli strach, že do podbrdského kraje přichází mafián, který zdravotnická zařízení vytuneluje a s penězi uteče. Nestalo se tak. Podnikatel řeckého původu, který do Čech přišel v osmdesátých letech jako student, oba špitály kompletně zrekonstruoval a dal jim podobu, která do nich přitahuje klientelu z široka daleka.

Malá hořovická nemocnice se dnes kromě jiného honosí titulem největší porodnice středních Čech. Loni zde přišlo na svět rekordních 1701 dětí. Berounská, které se říkávalo údolí smrti, se po stamilionových investicích zase proměnila v nejmodernější rehabilitační zařízení v republice. Jezdí do ní lidé po ortopedických operacích, úrazech či mozkových příhodách z celého Česka. Do svých nemocnic už Zavalianis dle vlastních slov investoval 2,8 miliardy korun.

"Tady bude taková tělocvična pro babičky, všechny prostory budou klimatizované, počítáme samozřejmě s rehabilitačními sestrami i s fyzioterapeuty," říká podnikatel, když v Berouně procházíme mezi sádrokartonáři v právě rekonstruované budově LDN.

Rozdíl není jen v tom, že za námi nestojí politici, kteří rozhodují o dotacích, ale také dostáváme méně peněz ze zdravotního pojištění.
Nenápadný muž chodící po špitále v džínách a kožené bundě, co chvíli odbíhající na cigaretu, má prý ambici, aby pacientům nabízel ty nejlepší služby, nehledě na to, jak to nakonec ocení zdravotní pojišťovny. Z vlastních peněz přikoupil pozemek na parkoviště, v obnoveném nemocničním parku pořádá sochařské sympozium, nedaleký svah chce osázet vinohradem… Je vlastně s podivem, že to všechno mu ještě přináší nemalý zisk a úvěrové zatížení je minimální, kolem sto milionů korun.

Zavalianisův zdravotnický byznys, do něhož patří ještě pardubické onkologické centrum Multiscan, je dnes z hlediska obratu druhou největší soukromou nemocniční skupinou v Česku po holdingu Agel miliardáře Tomáše Chrenka.

Jak vlastně mohou soukromé nemocnice konkurovat státním či krajským, když nemají v zádech štědré veřejné rozpočty?
Já bych se trochu ohradil proti výrazu soukromá nemocnice. Ono to totiž sugeruje, že jsme jen pro vybranou sortu lidí. My jsme ale veřejné zdravotnické zařízení spravované soukromým subjektem. Lidé u nás dostanou stejnou péči jako kdekoliv jinde, za stejných podmínek. Léčí se u nás úplně obyčejní lidé.

A teď k té vaší otázce. Co se týče financování, rozdíl v náš neprospěch není jen v tom, že za námi nestojí politici, kteří rozhodují o dotacích, ale i v tom, že dostáváme vesměs méně peněz z veřejného zdravotního pojištění. Lidé si myslí, že v tomto směru všichni dostávají stejně, nebo dokonce že si my dokážeme v pojišťovnách vylobbovat více, ale to není pravda.

V čem dostáváte méně?
Po celé republice dnes sice funguje systém DRG (systém klasifikace klinických případů − pozn. red.), který má nastavit jistou spravedlnost, ale každá nemocnice si nese i historickou zátěž v podobě takzvaných individuálních sazeb. My se v tomto směru pohybujeme až na nějakém 80. místě z asi 140 nemocnic. A když odečtu zařízení, která neposkytují akutní péči, jsme z hlediska individuálních sazeb na jednom z po­sledních míst. Ve výsledku to znamená, že třeba za porod dostaneme nějakých 16 tisíc korun, když jinde je to třeba téměř 40 tisíc korun. To samé platí třeba u operace kýly.

Většinu všech nákladů nemocnic tvoří osobní náklady, náklady na energie, správu budov. Je tu tak maximálně pět až deset procent, z nichž si lze něco ukrást.


A jak si nemocnice zaslouží zvýšení individuální sazby? Nepomůže, že do její modernizace majitel investuje několik stovek milionů?
To u nás nikoho nezajímá, nikdo v Česku nekouká na kvalitu. Když budu mít "eldéenku" s páchnoucími šestilůžkovými pokoji bez sociálního zařízení, bez rehabilitačních pracovníků, dostanu od pojišťovny za pacienta úplně stejně, jako když ji teď kompletně zrekonstruujeme. Jak vám říkám, v Česku faktor kvality z hlediska úhrady od pojišťovny nehraje žádnou roli.

Já se snažím dobrat toho, jak je možné, že vy i přesto všechno investujete a vyděláváte.

Jak to děláte, když všichni kolem jenom brečí? Dokážete snad levněji nakupovat přístroje, zdravotnický materiál, levněji stavět a rekonstruovat nové budovy?
Ano, v mnohém pracujeme nepochybně efektivněji. Faktem je, že když jsme se v Berouně třeba chtěli pustit do rekonstrukce interny, oslovil jsem jednoho svého kamaráda, který má stavební firmu, a on mi řekl, že by to zvládl za 140 milionů korun. A já mu řekl, že tolik nemám, a začali jsme stavět svépomocí. Dosáhli jsme nakonec třetinových cen. Obvykle přitom stavíme s polovičními náklady než veřejný sektor, i projektovou dokumentaci mám výrazně levnější. Já jako soukromník, který nepodléhá zákonu o veřejných zakázkách, si mohu dovolit, když na to přijde, dovézt si třeba cenově výhodnější stavební materiál, kabely či obklady z Německa, Itálie nebo Polska. Toho veřejný sektor není schopen.

I kauzy kolem bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha či případy ze severních Čech naznačily, že v krajských nemocnicích jsou mnohé investice vysoce předražené. Vše minimálně zavání korupcí.
Ale přesto odmítám, že problém je − jak říká populisticky pan ministr Babiš −, že tady všichni "kradnú". Prostor pro krádeže je totiž relativně malý. Většinu všech nákladů nemocnic tvoří osobní náklady, náklady na energie, správu budov a další. Je tu tak maximálně pět až deset procent, z nichž si lze něco ukrást. Ve výsledku jsou to jen drobné, absolutní minimum. I když se v českém zdravotnictví krást úplně přestane, základní problémy přetrvají. Ti, kdo dokolečka mluví jen o zlodějnách, pouze zakrývají a oddalují řešení skutečných problémů.


Bohužel mám dojem, že lidé v Česku jsou ochotni platit za zdravotní péči maximálně doktorovi někde v obálce pod stolem, říká Sotirios Zavalianis.

A jaké jsou skutečné problémy? Pomůže zdravotnictví například navýšení plateb za státní pojištěnce, jak se o tom teď mluví?
Ano, každý jistě takové navýšení uvítá, ale pro mě je naprosto zásadní, aby tady proběhla restrukturalizace nemocniční sítě. Ta síť byla založena ještě v době, kdy se jezdilo s koňmi v kočáře. S dnešní dojezdovou vzdáleností je zbytečně hustá. Nepotřebujeme tolik nemocnic s takovou kapacitou, i proto, že poskytujeme rychlejší a efektivnější péči. Tohle je kardinální politický problém, s nímž stále nikdo nechce nic dělat. Bez restrukturalizace, bez zrušení některých nemocnic, to nikdy nebude dobře fungovat.

Měli bychom také vybudovat funkční ambulantní sféru, ne takovou, která funguje jen pondělí až čtvrtek od osmi do dvou hodin. Když toto neuděláme, jsou všechny další kroky zbytečné. I navyšování plateb za státní pojištěnce.

Časopis EKONOM, Jiří Pšenička 

Galerie