„A začala jsem darovat krev, i když ta jehla mi vadí dodnes“, říká Jana Šrámková, jubilejní dárkyně a zá-roveň vrchní sestra hořovické transfuzní stanice.

9. 7. 2014

Paní Šrámkovou v roli vrchní sestry transfuzní stanice nebo místostarostky Hořovic zná kdekdo. Málokdo však tuší, že je dárkyní krve a navíc jubilejní. Stý odběr krve poskytla týden po koncertu s Tomášem Klusem, který hořovická nemocnice uspořádala minulý červen na počest tisíců dárců krve největší transfuzní stanice Středočeského kraje. Věděly o tom jen její nejbližší spolupracovnice a nebýt jedné „dobré duše“, nikdo další by se o tom nedozvěděl. Využili jsme této příležitosti, abychom jí položili pár otázek.

Kdy jste poprvé darovala krev a jaký jste pro to měla motiv?

Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Krev bych taky nikdy nedarovala, protože ta tlustá jehla... No a pak se události seběhly tak, že ji sama jsem potřebovala a dcera při operaci srdce také. Proto jsem si řekla: „Hele, kdyby byl každý jako ty, tak jak by to asi s vámi dopadlo.“ A začala jsem darovat krev, i když ta jehla mi vadí dodnes. Manžel s dcerou krev darovat nemohou, ale syn a snacha jsou též našimi dárci.

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?

Ke zdravotnictví jsem inklinovala již od dětství. Můj strýc je lékařem, proto mi téma zdravotnictví opravdu nebylo cizí. Po ukončení zdejšího gymnázia jsem absolvovala přijímací zkoušky na medicínu, ale pro velký počet uchazečů jsem byla přijata pouze do tzv. „nultého“ ročníku, který nijak nezaručoval přijetí na vysokou školu ani v dalším roce. V té době jsem se nakonec rozhodla pro nástavbové studium porodní asistentky.

Od kdy působíte v nemocnici?
Po absolvování nástavbového studia v roce 1980 jsem nastoupila do hořovické nemocnice na gynekologicko-porodnické oddělení, kde jsem pracovala deset let. Pochopitelně s přestávkami mateřské dovolené. Výchovu dětí jsme řešili s manželem na střídačku, což bylo čím dál náročnější. Manžel mě proto požádal, abych si našla práci jen na ranní směnu. V té době se mělo uvolňovat místo vrchní sestry hematologicko-transfuzního oddělení, čehož jsem využila. Musela jsem však absolvovat specializační studium pro hematologii a transfuzní službu v Brně. Téměř dva roky jsem chodila na směny na gynekologicko-porodnické oddělení, ve středu a případně i ve čtvrtek na transfuzní stanici a do toho dělala školu. Vzpomínám si, jak mě někdy o víkendu moje maminka brávala na návštěvy za jednou její kamarádkou, laborantkou sem na transfuzní stanici a mně se tu vůbec nelíbilo. Tehdy jsem si říkala, že tady bych nikdy nechtěla pracovat. No vidíte, a už tu dělám 24 let. Kromě hořovické nemocnice jsem nikde jinde nepracovala. Práci na transfuzce mám nakonec moc ráda. Baví mě stejně jako práce s lidmi, a to i přesto, že je čím dál více složitější a náročnější.

Co vás na zdravotnictví nejvíce trápí?
   
Asi to, že každý systém na nás kašlal. Jedinou „výhodu“, kterou jsme měli a máme, je, že můžeme chytit kdeco jako první a tím ohrožujeme své zdraví, ale i zdraví svých nejbližších. Práce většiny sester není doceněna ani společensky, ani finančně, a to i přesto, že jsou na ně kladeny vysoké nároky a stojí v první linii při setkání s klientem. Aby vás práce uspokojovala, dobře jste prezentovali nejen sebe, ale i nemocnici, ve které jste se rozhodli pracovat, musíte chtít toto povolání vykonávat. 

Jak hodnotíte vývoj hořovické nemocnice?

Hořovická nemocnice prochází rozsáhlou rekonstrukcí, kterou nelze přehlédnout. Obzvláště klienti tuto změnu velice kladně hodnotí a tím se hořovická nemocnice stává velmi vyhledávanou. Pochopitelně velký vliv na spokojenost klientů má i spokojenost samotných zaměstnanců. Atmosféra ošetřujícího procesu pak rozhodně probíhá v klidnější atmosféře.